This document explores the fundamental relationship between philosophy and theology by critically examining the nature and function of "revelation." The author challenges the long-standing prejudice that theology is grounded exclusively in revelation while philosophy relies solely on natural reason. It is argued that revelation is not the private property of any single discipline, nor is it a static event confined to the past. Instead, revelation is presented as an ongoing event occurring "hic et nunc," arriving from the future as a non-objective challenge of truth itself. Drawing on a critique of Karl Jaspers' concept of "philosophical faith," the author proposes that revelation must be understood as an event that requires active acceptance through faith. Because actual revelation is inevitably mingled with human imperfection, it must be continually measured against traditional revelation to filter out historical prejudices. Ultimately, the text views revelation as a dynamic breakthrough that transcends institutional boundaries and calls for a renewed understanding of how truth manifests in human experience.
Filosofie a theologie: otázka „zjevení“ [příprava]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record | preparatory notes | lecture, Czech, origin: 25. 1. 1991
- This is a part of the original document:
- 1991
Filosofie a theologie: otázka „zjevení“ [příprava]
01 Problematická teze: theologie staví na zjevení, filosofie na přirozeném rozumu. To je ustálený a zaběhnutý předsudek, který však před kritickou analýzou neobstojí.
02 Nemůže existovat profese ani disciplína, která má ´zjevení´ propachtováno. Navíc zůstává nevyjasněno, myslí-li se tím nějaké „zjevení“, které se kdysi událo, anebo jde o zjevení hic et nunc. Duch kam chce věje, zjevení přichází, kam a ke komu chce – proč jen k theologům?
03 Jaspers přišel s myšlenkou, že také filosofie je založena na zjevení. Ale protože odmítal theologickou myšlenku, odmítl i samo slovo (ale podmíněně! – v jiné souvislosti s ním stejně musí počítat) a mluví raději o „filosofické víře“.
04 To je ovšem vlastně stejná chyba – proč by měla mít filosofie nějakou „svou“ víru, nějaké „své“ zjevení? Ani filosofie nemá zjevení ani víru ani pravdu „propachtovánu“.
05 Základní chyba: zjevení není tak řídkou, mimořádnou událostí, a už vůbec neplatí, že doba zjevení už někdy dávno skončila. Pokusme se přiblížit k této otázce na základě předpokladů, které jsme si už připravili.
06 Především je třeba přijmout dvojí pohled jako předpoklad. Zjevení se děje, tj. je to událost, a za druhé zjevení přichází z budoucnosti (jako ostatně každé událostné dění). Musíme si proto postavit dvojí otázku: jak se událost zjevení liší od každé jiné události, chápané v našem smyslu? a jak se zjevení liší od přicházejících nepředmětných výzev?
07 Na tomto základě je možno vypracovat několik různých řešení. Sám navrhuji následující: zjevení v silném významu je totožné s nepředmětnou výzvou samé pravdy. Aby se tato výzva stala vskutku zjevením, musí být přijata, akceptována – a přijat může být jen vírou (v původním, ne dnešním smyslu).
08 Protože však víra je vždy nějak spjaty s nedůvěrou, není přicházející, tj. aktuální zjevení nikdy čistým, ryzím zjevením, ale je vždy spojeno s příměsí lidských nedokonalostí, s „člověčinou“.
09 Právě proto musí být každé nové, aktuální zjevení vždycky poměřováno tradovaným „zjevením“ minulým. Tam je situace jen o něco lepší, nahodilosti jsou odstraněny, ale některé předsudky jsou naopak fixovány. Prolomení.
(příprava na 25. 1. 91: Filosofie a theologie, Th: Otázka „zjevení“.)
(přepis z kroužkového bloku, 90-207; Praha, 900125-1.)