This scholarly article provides a critical analysis of Pavel Materna’s interpretation of Bernard Bolzano’s concept of the 'proposition-in-itself'. Materna posits that by abstracting from the physical or mental manifestation of a sentence, one can isolate the proposition-in-itself. The author contests this view, arguing that a sentence exists as a linguistic and logical entity only when it is understood—making it inherently a thought sentence. To abstract from thought is to create a flawed fiction rather than an objective reality. One cannot and must not abstract from thinking itself, but only from the peripheral and distracting elements of a specific mental process. A genuine concept is inextricably linked to the intentional act. If the intentional act is set aside, only the intentional object remains, and the concept itself is lost. Ultimately, the text addresses the challenge of how to theorize concepts without succumbing to the traditional tendency of objectification and reification of non-physical entities.
Pojem
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 1. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Pojem
Materna při interpretaci Bolzanovy „věty o sobě“ užívá formulace: „My však můžeme u jakékoli věty odhlédnout od toho, zda byla napsána, řečena nebo myšlena: výsledkem této abstrakce je právě věta o sobě.“ (FČ 41/1993, č. 5, s. 844.) To je ovšem iluze: je zásadní rozdíl mezi větou řečenou nebo napsanou a větou myšlenou. Věta řečená nebo napsaná vlastně není větou, dokud ji někdo jako větu nepochopí. V důsledku toho je každá vyřčená nebo napsaná věta zároveň větou myšlenou – anebo vůbec žádnou větou není, nýbrž jen souborem hlásek nebo písmen. A proto také nemůže být „věta o sobě“ srovnávána s pojmem, nýbrž pouze s intencionálním předmětem. S pojmem může být srovnávána resp. spojována věta myšlená, tj. myšlenka, pojmově (nebo kdysi dávno jen narativně) strukturovaná a zformovaná do podoby větné. Soustředíme-li se na větu tak, že abstrahujeme od toho, že je myšlená, zůstává nám vadná fikce věty, nikoliv „věta o sobě“. Od myšlení totiž abstrahovat nemůžeme a nesmíme. Jediné, od čeho můžeme a smíme abstrahovat, je nějaký konkrétní myšlenkový průběh, k němuž vždycky náleží četné okrajové, nedůležité, dokonce nepatřičné a snad i rušivé stránky, odvádějící pozornost nesprávným směrem. Skutečný pojem musí zůstat nerozlučně spjat s intencionálním aktem. Chceme-li opravdu nechat intencionální akt stranou a abstrahovat od něho, musíme se soustředit na intencionální předmět – ale pak už nesmíme mluvit o pojmu, neboť od toho jsme abstrahovali zároveň s tím, jak jsme abstrahovali od samotného myšlení (tj. od myšlenkových aktů). Tím však je položena otázka, jak vůbec můžeme tématizovat pojem (což chce učinit Materna). Problém spočívá v tom, že v rámci dosavadní tradice neumíme precizně tématizovat nic, aniž bychom to zpředmětňovali, tj. aniž bychom to myšlenkově uchopovali prostřednictvím intencionálního objektu.
(Praha, 930105–2.)