This text examines the classification of philosophical disciplines, drawing on Immanuel Kant’s classic division based on four fundamental questions: What can I know? What should I do? What may I hope? and What is man? The author maps these questions onto corresponding subfields such as gnoseology, ethics, the philosophy of religion, and philosophical anthropology. However, the article emphasizes that no division of philosophy into subdisciplines is definitive or "natural." The central argument is that every philosophical discipline must inherently contain the entirety of philosophical inquiry in its background. No field can exist in isolation; for instance, a discourse on humanity cannot dispense with a reflection on the world, and vice versa. The text thus highlights the inner interconnectedness and indivisibility of philosophy, asserting that even a specialized subdiscipline must remain "the whole of philosophy" to be legitimate. This perspective challenges rigid boundaries between different spheres of philosophical investigation and underscores their mutual contingency.
Filosofie – podobory
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 3. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Filosofie – podobory
Kant kdysi (v KRV) soustředil veškerý filosofický zájem do tří základních okruhů na základě tří otázek: 1. Co mohu vědět? 2. Co mám dělat? 3. Co mohu doufat? Na jiném místě (v přednáškách o logice) k nim připojil ještě otázku čtvrtou, totiž: 4. Co to je člověk? Dodnes mají někteří myslitelé za to, že právě na těchto otázkách lze založit nejlogičtější rozdělení filosofie na disciplíny. První otázkou by se podle toho měla zabývat gnozeologie (nebo starším českým názvem noetika, který je dnes u nás vytlačován zejména tím, že tomuto slovu a slovům mu blízkým je ve fenomenologii dáván zvláštní význam) a hermeneutika, ale také veškerá filosofie přírody, společnosti, dějin atd., druhá otázka by pak byla svěřena tzv. praktické filosofii, především filosofické etice a filosofické politice (či politické filosofii) a všeobecně axiologii, třetí otázka by byla přidělena např. filosofii náboženství nebo dnes spíše filosofii víry a filosofii naděje, a konečně čtvrtá by samozřejmě byla záležitostí filosofické antropologie. Dnes ovšem je zřejmé, že s jasností a zřetelností tohoto dělení to není o nic lepší než s děleními odlišnými. Ve filosofii není žádných způsobů jejího „přirozeného“ nebo „jedině logického“ rozdělení na subdisciplíny, nýbrž každé je v některých ohledech přijatelné a v jiných musí být přinejmenším překračováno, spíše však rozvrhováno zcela jinak. V každém případě je třeba vědět a pamatovat, že alespoň v pozadí jakkoliv ustavené filosofické subdisciplíny musí být nějak přítomny všechny podobory ostatní, takže každá taková subdisciplína musí zůstávat vždy celou filosofií. Tak např. výklad o člověku nemůže postrádat kapitolu o světě, v němž člověk žije, a naopak nauka o světě (filosofická kosmologie) se nesmí tvářit, že ji nezajímá, že jde o svět, v němž žije právě člověk (v nedávné době na to poukázali tzv. antropici), apod.
(Berlín, 930301–2)