This reflection explores the fundamental distinction between truth itself and human knowledge or conceptions of it. The author critiques the Aristotelian tradition for situating truth within the judgment (logos), arguing that such an approach reduces truth to a mere human attempt at articulating what holds valid independently of expression. A more significant error, however, lies in the historical tendency to treat truth as an objective reality or a 'thing,' a concept rooted in Platonic ideas and medieval theology. The text proposes an alternative understanding: truth should be seen as a non-objective reality that inspires action and realization rather than a pre-existing, finished entity. Achieving this perspective requires a critical deconstruction of the philosophical tradition to identify where thought took a 'wrong turn.' Ultimately, the essay presents philosophy as an experimental discipline that employs thought experiments to clarify a concept of truth that remains non-objectified and dynamic.
Pravda nepředmětná
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 7. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Pravda nepředmětná
Není tak nesnadné vzít na vědomí a pochopit, že podobně, jako musíme rozlišovat mezi věcí nebo osobou a naší představou či pojetím té věci nebo osoby, musíme rozlišovat i mezi pravdou a naším poznáním a pojetím pravdy. Zcela zásadní chybu udělal již kdysi dávno Aristotelés, když za vlastní místo pravdy prohlásil LOGOS (a to ještě ve smyslu soudu, výpovědi). Pravda, jejíž místo je v soudu (výpovědi), je vždy jenom lidským pokusem o vyslovení něčeho, co platí i bez tohoto vyslovení a co je mírou a kritériem tohoto i každého jiného pokusu o takové vyslovení. Skutečný problém se skrývá jinde. Jakmile je provedeno toto rozlišení mezi pravdou a jejím poznáním a pojetím, je v důsledku tisícileté tradice z oné pravdy samotné učiněna jakási předmětná skutečnost, věc, realita. To je však natrvalo neudržitelné; něco takového se mohlo chápat jako smysluplné pouze v rámci středověké koncepce, že jde o ideu v boží mysli, což zase byla adaptace platónského pojetí idejí. Pokusit se o jiné pojetí, které by sice jednoznačně chápalo pravdu jako skutečnost (= vedoucí ke skutkům, k uskutečnění), ale nikoliv jako realitu (tj. věcnou, předmětnou skutečnost již uskuečněnou), tedy nutně předpokládá kritiku celé dosavadní myšlenkové tradice právě z tohoto hlediska, a to znamená také pokus o rozpoznání onoho rozcestí, na kterém se kdysi pradávno filosofie vydala „nesprávným“ směrem. Právě v rámci toho pojetí, které máme na mysli a jehož se pokoušíme dobrat, bude tato formulace, která asi ihned vzbudí námitky a protesty, mit docela zřetelný smysl. Aby však tento smysl mohl být vskutku ozřejmen, je zapotřebí provést řadu výzkumů a také několik myšlenkových experimentů. Filosofie je totiž svou bytostnou povahou disciplínou experimentální, i když se její experimenty přímo týkají pouze myšlenek.
(Berlin, 930703–1)