This text explores the concept of divine foreknowledge (praescientia) and its relationship to necessity and contingency. It criticizes the medieval tendency to derive absolute predestination from the notion of foreknowledge, which effectively eliminates randomness and free will. The author identifies two fundamental errors: a methodological mistake of deducing reality from concepts without proper validation, and a substantive error regarding the nature of causality. The text argues that if God possessed absolute, detailed foreknowledge of all events, the act of creation would be redundant and meaningless. Instead, creation should be understood as an experiment. Like any experiment, its significance depends on the outcome not being predetermined or known in advance. Consequently, foreknowledge must be viewed as relative. This framework also redefines predestination as a relative mission or calling, initially given to the subject non-objectively, which then unfolds and becomes specified through the subject's active participation and externalization. This perspective restores purpose and dynamic agency to the created world.
Praescientia (předzvědění)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 11. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Praescientia (předzvědění)
Někteří středověcí myslitelé už ze samotného pojmu „předzvědění“ Božího (praescientia Dei) vyvozovali nutnost, že předzvěděné nastane. Předzvědění se tak měnilo v předurčení (praedeterminatio, praedestinatio), neboť vylučovalo tzv. kontingenci, „nahodilost“ (contigentia rerum, viz např. Duns Scotus, De scientia Dei respectu contingetium, Quaest. 5.). Tento způsob uvažování trpí dvojím základním pochybením. Především je tu naprosto zřejmá chyba metodická, že se totiž vysuzuje povaha skutečnosti z pojmu, aniž by se zkoumalo, zda onen pojem (s příslušným kontextem, neboť každý pojem je třeba nasoudit) obstojí, tj. zda je nasouzen platně a zda je v aplikaci na skutečnost dostatečně nosný. Druhá chyba je věcná a týká se pojetí samotné skutečnosti (a v jeho rámci pojetí tzv. kauzality), ačkoliv je skryta už v samotném chápání „předzvědění“. Dokonce již jen theologické zhodnocení onoho pojetí ukazuje na jistou absurdnost. Kdyby totiž Bůh opravdu přesně a do všech detailů předem věděl, co nastane a k čemu dojde, ztrácelo by reálné stvoření světa jakýkoliv smysl a bylo by naprosto nadbytečné a zbytečné. Stvoření je nutno chápat jako experiment, a jako každý experiment má smysl jen tenkrát, když na jedné straně není pouhou náhodou, ale když na druhé straně není předem rozhodnuto, ani předem známo, jak to všechno dopadne. Předzvědění je tedy jen relativní, ale jakožto relativní je podmínkou smysluplnosti experimentu stvoření. A samo stvoření není spjato s absolutní, nýbrž zase jenom s relativní predeterminací, a navíc s relativní predestinací, tedy posláním, jež je jenom částečně a předběžně subjektu (nepředmětně) uloženo předem a jež se pak upřesňuje a nadále nepředmětně rozvíjí s každým krokem, jímž je ze strany aktivně ono poslání naplňujícího a realizujícího subjektu „zvnějšňováno“ či „zpředmětňováno“.
(Písek, 931107–1.)