This text examines the concept of revelation as a purely philosophical problem, independent of its theological dimensions. The author criticizes philosophers, such as Jaspers, who dismiss the philosophical relevance of revelation based on preconceived notions. Through a linguistic and phenomenological analysis of the experience of having an idea—something that strikes or falls upon one's mind—the author argues that revelation represents an encounter with a thought that is not a product of one's own active mental construction. Instead, it is a call from the outside that compels the mind to capture and process it. The core of the argument lies in the historical emergence of ideas; while most thoughts are transmitted between people, every fundamental insight must have occurred to someone for the first time. Using Emanuel Rádl's example of a robber's sudden moral realization, the author defines revelation as the moment when a new truth enters human history, appearing as a spontaneous and transformative challenge to existing thought patterns.
Zjevení
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 12. 1993
- This is a part of the original document:
- 1993
Zjevení
Necháme-li zcela stranou theologický problém zjevení (neboť theologie je sama odpovědná v tomto směru, i když se nemůže po pojmové stránce vyhnout filosofickému posouzení a kritice), můžeme se plně soustředit na zjevení jako problém ryze filosofický. Jsou filosofové, kteří apriori jakoukoliv filosofickou relevanci zjevení jednoduše popírají (např. Jaspers). Po mém soudu tak činí neprávem a na základě předpojetí a předsudku. Každý člověk má zkušenost s tím, že mu napadne něco, co nečekal a co si sám aktivně nevymyslel ani nevykombinoval. Česká slova „napadnouti“ a „nápad“ dobře vystihují skutečnost, že nápady nejsou naším výkonem, že to nejsou produkty naší myšlenkové aktivity, nýbrž že v nich jsme osloveni jakoby odjinud přicházející výzvou, abychom svou mysl zaměřili k zachycení, pochopení a promyšlení něčeho, co na nás „padlo“ odkudsi mimo nás. Nejčastěji mají takové „nápady“ zdroj v druhých lidech (někde jsme to už od někoho zaslechli, i když jsme tomu třeba nevěnovali pozornost, apod.), ale i tak musíme připustit, že všechny takové nápady se v dějinách objevují vždycky jednou poprvé. A naší otázkou je, jak dochází a jak vůbec může docházet k tomu, že někoho takový nápad opravdu napadne poprvé. Přinejmenším o takovém případu může filosof uvažovat a mluvit jako o „zjevení“. Když např. Rádl na konci své Útěchy z filosofie mluví o loupežníkovi, kterého „z ničeho nic napadlo“, že loupit je hanba, je to vlastně právě takové „zjevení“ (i když v tomto případě by také mohlo jít jen o vzpomínku na něco, co loupežník už slyšel; tomu se ovšem Rádl brání slovy „z ničeho nic“ a poukazem na „starou loupežnickou rodinu“). V každém případě tu musel někdy dávno být člověk, kterého něco takového napadlo vůbec poprvé, tj. jako prvního člověka vůbec.
(Praha, 931222–2.)