This text reflects on the relationship between word and deed, starting from the ancient advice to prefer action over speaking. While it may initially seem that deeds hold higher value, the author emphasizes that the development of human society and culture is inconceivable without language and words. The text further explores the idea that a word spoken at the right moment can itself constitute a significant deed. A central element of the reflection is the distinction between mere talking and the deeper sense of saying. The author argues that every utterance carries a transcendence that cannot be fully articulated or reduced to objective facts. The word is understood as an appeal that addresses both the speaker and the listener, arriving from beyond subjective limitations and the mere givenness of reality. This ontological nature of the word positions it as a dynamic agent that is not just a description of the world, but an active force shaping human experience and mutual understanding within a broader ethical and social context.
Slovo a čin
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 1. 2017
- This is a part of the original document:
- 2017
Slovo a čin
Staří doporučovali „diligere magis facere quam loqui“; odráží se v tom zkušenost, že někteří lidé stále jen mluví, ale k pořádnému činu, ke skutečné práci se nedostanou. A tak by se mohlo zdát, že hlavní je něco udělat, ale zbytečně u toho nemluvit. Všechny zkušenosti však ukazují, že se žádná lidská společnost nemohla dost rozvinout bez řeči, bez jazyka, beze slov (a brzo poté ani bez psaných slov, bez písma, bez literatury). Naproti tomu se však velmi často ukazuje (a v minulosti ukázalo), že i slovo, promluvené v pravou chvíli, může být velkým činem. Jak tomu tedy správně rozumět? Ono totiž jde především o to, v jakém smyslu chápeme ono „loqui“: rozumíme tomu – přeloženo do češtiny – jako „mluviti“, anebo spíše jako „říkati“? Je ovšem důležité i to, co pro nás znamená sloveso „říkati“, tj. redukujeme-li význam onoho říkání, tj. jeho smysl, jen na to, „co“ říká resp. „o čem“ to říká. V každém říkání, v každé „řeči“ ve smyslu „promluvě“ je vždycky také něco navíc, co nejenže nelze ,vyslovit‘ ani ,vypsat‘ (napsat, vytisknout atd.), ale co primárně a zásadně přesahuje i každou subjektivitu (a po mém soudu i subjektnost), tedy co není vůbec převoditelné na žádnou danost, danou skutečnost. Právě proto lze pak mluvit o „slovu“ jako o tom, co „není“, ale co teprve (ale někdy už) přichází, co „oslovuje“, co na nás (ale nejen na naslouchající, nýbrž i na promlouvající) „apeluje“.
(Písek, 170101-1.)