This text explores the concept of time not as a continuum but as a discrete, granular, or quantized entity. The author posits that time is inherently tied to primordial events that arise without precedent, akin to vacuum fluctuations in quantum physics. What we perceive as general time is considered the result of countless interactions between these primordial events and higher-level occurrences. Crucially, the author argues that even the smallest particles of time are not static points but possess internal movement and an event-driven character. A central theme is the inseparability of an event from its own time. Any attempt to abstractly separate them or treat the event as a static intentional construct leads to an ontological distortion and mystification of reality. Each event is primordially fused with its temporal dimension, and maintaining this connection is essential for a true understanding of its dynamic nature. The reflection thus bridges physical concepts with philosophical inquiry into temporality.
Čas jako „částice“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 22. 4. 2017
- This is a part of the original document:
- 2017
Čas jako „částice“
Čas nemůžeme považovat za jakési kontinuum, nýbrž musíme naopak předpokládat, že je původně (originérně) zrnitý, dalo by se říci „kvantovaný“. Je totiž vázán na primordiální události (asi jak o nich uvažují teoretičtí resp. kvantoví fyzici, ovšem po důkladné kontrole!), které vznikají bez precedentů (tj. jakoby z „ničeho“) – fyzici mluví o „fluktuacích vakua“. To, o čem jsme zvyklí mluvit jako o „obecném“ čase, je výsledkem nesčetných vzájemných vztahů rovněž nesčetných primordiálních událostí (a pak i událostí vyšších úrovní, neboť i ty po svém vzniku mají rovněž „svůj“ čas). Ovšem to, že takto můžeme čas chápat jako kvantovaný resp. částicový, vůbec neznamená, že jednotlivé částice (jednotlivá „kvanta“) času jsou čímsi vnitřně (elementárně) bez vnitřního pohybu, tj. bez událostného dění. (Jinak řečeno: i ta nejmenším, tj. primordiální „částice“ času je stále ještě kusem času – a nikoli čímsi bodovým nebo jinak nedějovým, nečasujícím.) Zejména však onen „vlastní čas“ dané částice nelze od ní nikterak oddělovat, leč v pouhé abstrakci (v pouhém odlišení). Každá (a tedy i každá primordiální) událost je už původně se svým „vlastním časem“ nerozlučně srostlá; jakmile ji zpředmětňujeme a považujeme za jakýsi intencionální konstrukt, zbavujeme ji její dějovosti a tudíž ji intencionálně skreslujeme, vlastně mystifikujeme.
(Písek, 170422-1.)