This text offers a profound reflection on the nature of human perception and its intrinsic connection to subjectivity. The author argues that vision is not merely a passive reception of stimuli but rather a perceptual and intellectual achievement of a specific subject. Although modern physiology often reduces these processes to automatisms observable in a wide range of organisms, the author emphasizes that a certain degree of unique subjecthood must be assumed behind any form of reactivity. The text critically points out that the physiological approach is often limited by its orientation toward 'objectivity,' which may overshadow the true essence of the perceiving 'self.' Consequently, 'our vision' must be understood as the manifestation of an active, unique subject entering into relationships with other subjects. This perspective shifts the understanding of perception from a mere biological function to an ontological expression of existence, where reactivity serves as a fundamental attribute of all 'true beings.' The aim of this reflection is to rehabilitate the role of the subject in the process of perception and to transcend purely mechanical interpretations of sensory capabilities.
[Schopnost vnímání]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 7. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
[Schopnost vnímání]
Když se rozhlížíme kolem sebe, vidíme nejdříve jednotlivé věci. Už to je ovšem náš vněmový a myšlenkový výkon: víme přece, že samo vidění je výkonem našem zraku jakožto smyslového orgánu vidění (a stejné to je i s ostatními smysly). Otázkou ovšem zůstává, nakolik můžeme (smíme) hovořit o „našem“ výkonu. Z fyziologického hlediska jde i na nižších úrovních o jakési automatismy, jejichž obdoby najdeme nejen u vyšších živočichů , a vlastně ještě na daleko nižších úrovních, přinejmenším u všech organismů, ale pokud smíme odhadem usuzovat, u všech „pravých jsoucen“ vůbec, u kterých najdeme jistý stupeň či modus reaktibility. Fyziologie je nicméně zatížena předmětností svého přístupu i svých závěrů; určitý typ „já“ (tj. subjektnosti a subjektu v jeho jedinečnosti) musíme předpokládat všude, kde lze nějakou formu reaktibility najít (shledat). Proto ona formulace „naše vidění“ musí být chápána jako vidění určitého jedinečného subjektu, schopného výkonu reagování a tedy aktivity. Každý subjekt je ve své aktivitě nějak vztažen k jiným subjektům (a jejich skupinám či hromadám), ale „předmětností“ ještě není (nemusí být) zatížen, přinejmenším nikoli převládající předmětností.
(Písek, 160717-1)