This text reflects on the profound transformation of humanity's position in the modern world, contrasting contemporary perspectives with ancient myths and more recent historical views. The author argues that modern science, particularly astronomy and astrophysics, reveals a universe of such immense spatial dimensions and temporal duration that the very question of "man's place" within it becomes nearly impossible to answer. The extreme quantitative disproportion between human life and the vast cosmos leads to a perceived loss of meaning, as we lack the capacity to interact with or influence the universe on such a scale. Consequently, it is difficult to conceive of a specific human mission or ethical obligation toward the universe, which differs fundamentally from our role and responsibility on Earth. The formulation of "man's place in the universe" thus acquires a completely different meaning compared to our terrestrial existence. Ultimately, the text highlights the tension between objective scientific knowledge and the human need for a purposeful grounding within a cosmos that exceeds all imagination.
Člověk – jeho místo ve světě (a na světě)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 8. 2016
- This is a part of the original document:
- 2016
Člověk – jeho místo ve světě (a na světě)
Na rozdíl od doby starých mýtů, ale i na rozdíl od doby poměrně nedávné se otázka po místě člověka (lidstva) v tom světě, jak jej poznáváme, zejména pak jak jej poznává dnešní věda, jeví jako těžko zodpověditelná, možná přímo nezodpověditelná. Je to tak zejména proto, že nevíme, jak můžeme mluvit a myslet o světě, o tom, co to je svět a jaké jsou jeho rozhodující rysy. Dnešní astronomie a astrofyzika nám odhaluje stále větší rozměry vesmíru (n.b. našeho vesmíru) jak co do rozlehlosti, tak co do trvání (i když stáří našeho vesmíru až do „současnosti“ je vypočítáváno se stále větší přesností (udává se 15,7 miliard let; prostorovost našeho vesmíru je odhadována mnohem střízlivěji, ale jeho velikost je mimo jakoukoli představu). Ten naprostý kvantitativní nepoměr nás nutí k závěru, že s vesmírem vlastně nemůžeme nic podniknout, že s ním nemůžeme nijak „pracovat“ – a tím pádem že se nám ztrácí jeho „smysl“. Nedokážeme si představit, že bychom vůči vesmíru mohli mít nějaké poslání, nějaké závazky, že by od nás v tom smyslu mohlo být něco očekáváno. A to nutně znamená, že formulace „místo člověka ve vesmíru“ dostává zcela jiný význam, nas rozdíl od toho, když se třeba ptáme na místo člověka v tom nám známém světě, tj. na Zemi. (Eventuelně „pod Sluncem“.)
(Písek, 160814-1.)