This reflection offers a critical examination of Jan Patocka’s formulation in Negative Platonism, where language is described as a means to settle within objective being. The text challenges this instrumental view of language, suggesting instead that the purpose of the word and Logos is to provide a place for beings within a broader and more structured world. The author warns of the inherent dangers of attempting to dwell within a world constructed of objective entities. Such a settlement threatens the subject’s identity and risks severing authentic relationships with others, society, and humanity as a whole. By prioritizing shared constructs over the actual world, one risks losing their home in reality and distancing themselves from the true nature of Logos. Ultimately, the text argues that language should not be seen as a mere tool for managing predictable objects but as an ontological space where individual words find meaning through their connection to a universal Logos that transcends any specific language.
Jazyk a slovo (LOGOS)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 2. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Jazyk a slovo (LOGOS)
Patočka někdy volil formulace bez náležitého zdůvodnění, takřka jako by chtěl určitou myšlenku čtenáři nebo posluchači sugerovat. Jako příklad uvedu místo v Negativním platonismu (1990, s. 35), kde čteme: „Ale máme-li v jazyce prostředek, jak se usídlit v předmětném jsoucnu, jak v něm vymezit doménu zvládnutých a předvídatelných věcí, je to ovšem díky …“. Čtenář je ovšem podněcován k soustředění na něco jiného, takže mu jakoby okrajová poznámka snadno unikne. Ale můžeme bez pozornosti přejít formulaci, že máme v jazyce „prostředek, jak se usídlit v předmětném jsoucnu“? Není to spíš právě naopak, že svět jazyka, světa slova je tu proto, abychom „jsoucnům“ (a nejen předmětným!) našli a dali místo ve světě zcela jiném, novém, snad dokonce v jistém smyslu „rozlehlejším“ a „strukturovanějším“, totiž ve světě jazyka, slova, LOGU? Je to vůbec přiměřené mluvit o jazyce (a natož řeči, LOGU) jako o nějakém prostředku či nástroji? Není tomu právě naopak, že jednotlivé slovo má smysl jen v kontextu, tedy vposledu v jazyce, a že ten který jazyk má smysl jen ve světě Slova, které není součástí žádného (živého, mrtvého ani umělého) jazyka, ve světě LOGU? – Ovšem ještě daleko důsažnější je ona formulace o „usídlení v předmětném jsoucnu“, což by nás pochopitelně vedlo jiným směrem, tj. odvádělo by nás od problému jazyka a od problému LOGU (což můžeme překládat jako „řeč“, i když by to asi také bylo trochu matoucí). „Svět předmětných jsoucen“ není žádná „skutečnost“, je to svět našich (i když sdílených) konstrukcí. A v takovém konstruovaném světe by nebylo radno se zabydlovat a dokonce usídlovat, zejména tu hrozí nebezpečí pro nás samé jakožto subjekty (a tedy ne-předměty). Avšak nejen to: je tu zásadní nebezpečí, že ztratíme svůj „domov“ ve skutečném světě, že narušíme a zproblematizujeme své osobní vztahy k druhým a ke společnosti vůbec, ke světu lidí a k lidskosti, k „člověčenství“. A ovšem tím i k samotnému jazyku, k řeči – a k LOGU.
(Písek, 150201-1.)