This text examines the nature of reflection as a constitutive act of the subject, which is continuously shaped and reshaped through its actions within the environment. The author challenges the conventional view that restricts reflection and self-awareness solely to human consciousness. Instead, the study proposes that a form of primary reflection is essential for any being-event to establish its own subject and transition from a virtual to a real existence. The self-constitution of an event is intrinsically linked to the formation of real relationships with its surroundings. By returning to itself after encountering the external world, the entity acquires a primal experience and establishes its subject, enabling further agency. The relationship between the constitution of the subject and its activity is portrayed as mutually dependent and unified. This inquiry opens a path for a broader ontological understanding of subjectivity that transcends traditional psychology and anthropocentric views on consciousness, emphasizing the dynamic and processual nature of reality.
Pravda absolutní (a reflexe)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 28. 2. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Pravda absolutní (a reflexe)
Reflexe je aktem (akcí, výkonem) subjektu; ale zároveň platí, že subjekt je výtvorem, akcí subjektu – či přesněji: je svými vlastními akcemi dotvářen a přetvářen, a to tak, že tyto jeho sebedotvářecí akce jsou aspektem či spolu-složkou jeho akcí zasahujících něco skutečného v okolí (subjekt mění sám sebe tím, jak mění něco ze světa kolem sebe). Zvláštní takovou akcí subjektu je reflexe, jíž se subjekt vztahuje ke své aktivitě a zvláště ke svým reflexím. Touto zvláštní cestou buduje (přetváří a dotváří) subjekt sám sebe jako „ne-předmět“ (tj. jako nepředmětný ,předmětʻ intencionální), s nímž se jako se „skutečným“ podmětem, subjektem sám ztotožňuje. Na základě této své zkušenosti má člověk (mají někteří lidé) za to, že reflexe je výhradně záležitostí vědomí, protože ono zmíněné ztotožnění chápe (chápou) jako získávání sebe-vědomí. A pak má (mají) chybně za to, že jen člověk si může říkat „já“ resp. že jen o lidech (druhých lidech) lze mít za to, že mají své vlastní vědomí a své „já“. Ve skutečnosti se to má ovšem poněkud jinak: jisté primární „reflexe“ je nutně zapotřebí, aby si jsoucno-událost vůbec svůj subjekt ustavil(a). Tady na samém počátku je silně problematické místo, které je nezbytno ještě důkladně vyšetřit. Ustavení vlastního subjektu je totiž úzce spojeno se sebeustavení události jakožto „reálné“. Aby se původně virtuální jsoucno-událost změnilo(-la) ve jsoucno-událost reálné (-ou), musí navázat „reáln“ vztahy se svým okolím (okolním světem). A to je možná jen tak, že se ze setkání s něčím vnějším (s jinou událostí čili jsoucnem) vrátí k sobě a tím si eo ipso z tohoto setkání přinese jakousi prvotní zkušenost. Ale tím si zároveň v jakémsi prvním kroku ustaví (a začne dále ustavovat a upravovat) svůj vlastní subjekt (bez kterého by žádné akce (ani reakce) nebyla schopna. Nejde tu tudíž o to, že by něco z toho muselo předcházet, aby to druhé mohlo následovat, nýbrž jde o akt, v něm jsou sjednoceny obě složky: ustavení subjektu umožňuje akce a aktivitu vůbec, aktivita a reaktivita (reaktibilita) události umožňuje a vlastně vyvolává ustavení subjektu.
(Písek, 150228-1.)