This text examines the ontological relationship between the subject and the event, defining the subject essentially as a non-object. The process by which an event establishes its subject leads to their mutual identification and subsequent transformation. A purely non-objective subject becomes a concrete reality only through the process of concrescence—the fusion of its non-objective and objective aspects. This transformation allows an originally virtual event to become an intra-worldly reality that is available to its surroundings. The author further analyzes the interaction between events-subjects, which is conditioned by their specific level of reactibility. Most events respond to their environment as an indefinite sum of external influences rather than to individual events, as the internal subjective side of every true event remains fundamentally inaccessible to external observation and influence. The abstract thus elucidates the dynamics of how real actuality emerges from a non-objective foundation and explores the limits of mutual interaction between individual entities within a processual understanding of the world.
Subjekt jako událost / Událost a její subjekt
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 3. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Subjekt jako událost / Událost a její subjekt
Subjekt je zásadně non-objekt, tedy ne-předmět. Pokud si událost ustaví svůj subjekt jakožto ne-předmět, zároveň se s ním jaksi ztotožní (tj. jakožto událost se stane subjektem), tedy se také změní (tato změna se nutně stává součástí jejího událostného dění). Z hlediska subjektu resp. co do subjektnosti se ovšem ihned po té, co byl ustaven, mění také právě ustavený subjekt: přestává být ryzím (čistým) ne-předmětem a dostává se mu ztotožněním s právě proměněnou událostí vnější, předmětné stránky, což znamená, že se z ryzího ne-předmětu stává konkrétem (či konkrescencí), tj. srostlicí nepředmětné a předmětné stránky. Subjekt se ovšem nemůže stát, tj. nemůže ani být skutečností, pokud k této konkrescenci nedojde: teprve srůstem s událostí se subjekt stává skutečností. A naopak z hlediska události se onen srůst ukazuje jako proměna události v konkrétum a tedy v předmětnou resp. vnitrosvětnou skutečnost. Aby se událost, která původně ještě vnitrosvětnou skutečností není (zatím zůstává událostí pouze virtuální), mohla takovou „reálnou“ (termín je sice nevhodný, ale zatím je vžitý) skutečností stát, musí se „vydat k dispozici“ jiným událostem ve své blízkosti jakožto předmětná (tedy mající předmětnou stránku), tj. stát se dostupnou jejich „působení“. Toto působení okolních událostí nemůžeme prostě ztotožnit s jejich jednotlivými akcemi, protože událost-subjekt jakožto jednotlivá má omezenou schopnost na ně reagovat (má poměrně nízkou úroveň reaktibility); tím dochází k tomu, že událost-subjekt je s to reagovat na okolní události většinou až jako na určité množství, ale jen ve výjimečných případech individuálně. Podobně tomu je zajisté opačně: také jiné události-subjekty jsou podle úrovně své reaktibility schopny zareagovat na onu první událost-subjekt jako takovou pouze ve výjimečných případech, zatímco běžně na ni ze svého okolí (či prostředí) jednotlivě nereagují, neboť jim splývá s ostatními v jakousi neurčitou „sumu“ působení těch ostatních. To ostatně vyplývá z toho, že vnitřní (subjektní) stránka každé skutečné (pravé) události je zvnějška (tedy od jiných událostí) běžnou jejich reaktibilitou nepřístupná a nedosažitelná.
(Písek, 150301-1.)