This reflection explores the philosophical concept of creatorship, which is traditionally rooted in the human experience of reshaping material, a perspective that proves inadequate for understanding creation "ex nihilo." The author criticizes the notion of the Creator as an external agent acting upon "nothingness" from the outside and rejects any identification of God with either objectivity or nothingness. A central theme of the text is the attempt to redefine nothingness as a future that has not yet begun to arrive. In this context, a distinction is drawn between two types of future: one that arrives of its own accord and one that must be realized through the activity of a subject. However, the reflection encounters significant difficulties in reconciling pure non-objectivity with the concept of a subject, as viewing non-objectivity as a "Super-subject" would necessitate a "Proto-event." The text concludes by acknowledging that these speculations lead to complex metaphysical dilemmas regarding the relationship between being, non-being, and temporality within the act of creation.
Stvořitelství zvnějšku a zevnitř
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 5. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Stvořitelství zvnějšku a zevnitř
Myšlenka stvořitelství je prastará a je nepochybně založena na lidských zkušenostech s přetvářením a utvářením různých užitečných statků a předmětů. To však zároveň předznamenává jistou její předsudečnost, protože člověk nemůže „vyrobit“ něco v takové úplnosti, že by k tomu nemusel použít něčeho jiného, co sám nevyrobil. (Tak třeba i v bibli najdeme obraz Boha jako hrnčíře, apod.) Proto je myšlenka „stvoření z ničeho“ tak principiální, ale zdá se, že nikdy nebyla domyšlena až do posledních důsledků. Ukazuje se totiž, že chybná je sama představa (myšlenka), že Stvořitel může mít „proti sobě“ nějakou „nicotu“, k níž svým stvořitelským aktem přistupuje zvnějška čili „odjinud“; eventuálně jako by „nicota“ měla nějaké své „jinde“, které by bylo mimo ni či „před“ ní. V takovém případě by to umožňovalo i vztah podivně obrácený, totiž že „nicota“ by byla nitrem, niterností (ovšem „ryzí“ niterností), kdežto Stvořitel by byl vnějškem, něčím jí vnějším, něčím „před ní“. Ale to právě musíme odmítnout; Stvořitel (event. Bůh) nemůže být chápán jako něco předmětného; zároveň však nemůže být chápán jako „nicota“ resp. nemůže být s „nicotou“ ztotožněn. Když „Stvořitele“ myšlenkově uchopíme jako ryzí niternost, zůstává nezodpověděna otázka, co je potom ta „nicota“, neboť rozhodně nemůže být pojata jako cokoli „předmětného“. V tuto chvíli to neumím pochopit jinak než tak, že nicota je budoucnost, která ještě nezačala přicházet; protože však „ryzí nepředmětnost“ chápu jako budoucnost, zdá se jako nezbytné rozlišit dvojí budoucnost: jednak budoucnost, která přichází, jednak budoucnost, která nemůže sama přicházet, ale může být uskutečňována (realizována). To je však potom aktivita, tj. ta či ona akce – a akcí je schopen pouze nějaký subjekt. „Ryzí nepředmětnost“ však nemůžeme interpretovat jako nějaký „Subjekt“ (či Super-subjekt, eventuelně Proto-subjekt), neboť bychom se pak museli dotazovat po nějaké „Proto-události“, která jediná by si takový Proto-subjekt mohla (dovedla) ustavit či vytvořit (a už vůbec by se nemohla takovým Super-subjektem stát). – Zdá se, že se tady ve svých úvahách dostávám do těžko řešitelných problémů.
(Písek, 150508-1.)