This text presents a critical analysis of the concept of time as a dimension, arguing that from a philosophical perspective, equating time with spatial dimensions within the concept of spacetime is fundamentally misguided. While spatial dimensions offer a free space for movement in any direction, time does not allow for such freedom; instead, it is a force that moves and transforms us, strictly prohibiting any return to the past or the reversal of aging. The author points out that although scientific and mathematical practices may quantify time as a dimension for calculation purposes, this abstraction contradicts primary human experience. Our lived reality confirms that we cannot actively intervene in the past, and we can only influence the future through intentional planning and labor. Every human activity is inherently future-oriented, while its products inevitably recede into the past. The text concludes that time is essentially a dynamic and irreversible process, differing fundamentally from static spatial coordinates and cannot be treated as a mere fourth dimension.
Čas není dimenze
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 23. 6. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Čas není dimenze
Prostorové dimenze jsou jakoby volným místem pro pohyby všemi směry. Naproti tomu v čase se nemůžeme volně pohybovat, neboť čas daleko spíše pohybuje námi, mění nás, způsobuje, že stárneme, ale opačný směr nám neumožňuje, nýbrž zakazuje: mládnout nemůžeme. Zatímco v prostoru o směru svých pohybů rozhodujeme my, v čase nemůžeme rozhodovat o tom, kterým směrem se dáme (navíc v čase jsou jen dva směry, a jeden je nadto zakázaný). Z toho vyplývá, že to, co provedli fyzikové, zejména teoretiční fyzikové, že čas prohlásili za jednu z dimenzí světa a nadále myšlenkově pracují jen s „prostoročasem“, je z filosofického hlediska hrubě mylné. To, že se v některých (zejména „vědeckých“) kontextem může čas jevit jako dimenze a s časem lze jako s dimenzí počítat (tedy matematicky počítat, kvantifikovat časové distance apod.), je dokladem toho, že tu nějaký hlubší vztah mezi prostorovými dimenzemi a časem vskutku jest, ale to ještě zdaleka nemůže znamenat, že s časem můžeme „zacházet“ jako z dimenzí: všechna naše zkušenost tomu přece odporuje! Nikdo nemůže aktivně nic udělat zpátky do minulosti ! A stejně tak nemůže udělat něco napřed do budoucnosti jinak než tím, že vypracuje plán (projekt) a pustí se do práce. Práce je aktivita – a každá aktivita je zaměřena do budoucnosti, i když všechny její výsledky, produkty „odcházejí“ do minulosti (a v nejlepším případě nějaký čas zůstávají, přetrvávají, aniž se ihned rozpadly).
(Písek, 150623-1.)