This text explores the relationship between philosophical thought and common sense. The author argues that philosophy cannot be grounded in or limited by common sense; instead, it must critically acknowledge both common sense and everyday experience. Criticality is an essential feature of philosophy, requiring a reflective distance from self-evident truths. While philosophical inquiry may seem to reject common sense, it must not dismiss it entirely, as criticism requires a subject to evaluate. The text critiques the Cartesian approach of rejecting everything except indubitable principles. Rather than seeking a purely evident foundation, philosophy should remain open to all types of experience, including those that seem to contradict common norms or appear marginal. By treating common sense as material for critical examination rather than an absolute boundary, philosophy maintains its necessary openness and analytical rigor, ensuring that no experience is overlooked or prematurely dismissed as error.
[Filosofie a „zdravý rozum“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 7. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
[Filosofie a „zdravý rozum“]
Filosofické myšlení nemůže být založeno (zakládáno) na „zdravém rozumu“, a zejména nemůže být na „zdravý rozum“ omezeno (omezováno), ale musí nejen onen tzv. zdravý rozum, ale vůbec každodenní zkušenosti brát na vědomí, tj. kriticky brát na vědomí. A právě tato kritičnost vůči tzv. zdravému rozumu může někdy vypadat jako odmítání a zavrhování všeho, co nám zdravý rozum a vůbec každodenní zkušenosti napovídají, ale tím se nesmíme nechat odradit. Filosofie je bytostně spjata s kritičností, každý filosof musí být kritický i sám k sobě a ke svému filosofování, takže by bylo s podivem, kdyby něco z toho, co nám tzv. zdravý rozum napovídá, mělo být před filosofickou kritickou nějak chráněno, nebo že by vůči ní bylo dokonce imunní. To však nesmí nikdy vést k naprostému odmítání každodenních zkušeností nebo onoho tzv. zdravého rozumu. Už prostě také z toho důvodu, že kritika, kritické posuzování musí vždy mít před sebou něco, co kriticky hodnotí, a žádná kritika nemůže vystačit jen s tím, že kritizuje sebe samu. Na druhé straně pak je ovšem nutno zamítnout úsilí považovat za nejisté a dokonce chybné všechno kromě nějakých naprosto nepochybných, tzv. evidentních, počátků (principů) (jak to udělal ve své Rozpravě o metodě René Descartes). Když jde o „materiál“ pro filosofickou kritiku, musíme primárně připustit vše, co nám běžná zkušenost přináší a nezřídka i doporučuje, ale to právě proto, aby to bylo (mohlo být) kriticky prověřeno; vždycky je třeba si ponechat jistý stupeň otevřenosti vůči zkušenostem všeho druhu, tedy např. i vůči zkušenostem, které na první pohled odporují běžné zkušenosti, takže máme sklon je přehlédnout nebo marginalizovat (eventuelně považovat za pouhé omyly).
(150727-1.)