This text examines Aristotle's definition of motion as a transition from potentiality (dynameis) to actuality (energeia). The author analyzes Aristotle's thesis that motion does not exist independently of concrete things and cannot be strictly categorized as either pure potentiality or pure actuality. These ancient considerations are subsequently confronted with modern knowledge, raising questions regarding the divisibility of a changing object into an infinite number of states and the shifting ratio between what is actual and what remains potential. The reflection explores the problem of how past states are preserved and whether actualized states accumulate or vanish to make room for new ones. Ultimately, the text references A. N. Whitehead's idea that the cessation and perishing of things represent a far more significant philosophical challenge than their origination. This critique highlights the internal contradictions and limitations of Aristotelian ontology when viewed through the lens of process philosophy and the dynamic nature of time.
Pohyb podle Aristotela
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 8. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Pohyb podle Aristotela
To, co „jest“ (= je jsoucí), je buď ve skutečnosti (energeia) nebo v možnosti (dynamei); pohyb (kynésis) je přechodem (metaballé od metaballein) možného ve skutečné. Pohyb sám však podle Aristotela nelze považovat ani za možnost, ani za skutečnost. A tak je pohyb skutečností a neskutečností. (Vše Met K, 9 – 1065b.) A to, co se pohybuje, je vždycky věc (pragma): „Není však pohybu mimo věci“, „a není nic společného nad věcmi“ (překlad A. Kříž, 0176, str. 287; to je snad míněno proti Platónovi -?!). V překladu J. Tricota to zní následovně: „Ensuite, il nʼéxiste pas de mouvement en dehors des choses, car le changement sʼeffectue toujours selon des catégories de lʼÊtre, et il nʼy a pas de genre commun à ces sujets dʼune double façon: …“ – V anglickém překladu H. Tredennicka to zní: „There is no motion apart from things, for change is always in accordance with the categories od Being; and there is nothing which ist common to these and in no one category. …“. – Tady ovšem vyvstávají četné problémy, zejména, když o tom uvažujeme s vědomím dnešních znalostí a vědomostí. Především je tu otázka, zda můžeme opravdu říci o všem, že to je buď v možnosti nebo ve skutečnosti. Vždyť když se mění nějaká věc (tedy když je v pohybu), stále se okamžik od okamžiku mění poměr mezi tím, co z ní právě je v možnosti a co už ve skutečnosti, neboť jinak bychom museli každou takovou měnící se věc (pragma) rozdělit na obrovské (ne-li nekonečné?) množství jejích možných stavů, z nichž některé se již staly skutečností, zatímco jiné nikoli. A stejně pak zůstává problém s tím, co se vlastně děje s každým takovým možným stavem, kdy se změní ve skutečný, tj. v aktuálně skutečný: přidává se k těm již uskutečněným dříve? Pokud ano, „věc“ uskutečňovaná by musela ustavičně narůstat ve smyslu zvětšování, a vůbec největší by se pak musela stát až na svém (?) konci. My však víme, že každý možný stav, který se na okamžik stává stavem aktuálně uskutečněným, přestává být v tu chvíli skutečným, protože musí ustoupit novému zatím jen možnému, ale právě se uskutečňujícímu stavu, a stává se stavem ne-aktuálním, totiž minulým. A právě zde se ukazuje, že má pravdu Whitehead, když říká, že mnohem větším problémem je končení věcí než jejich vznikání.
(Písek, 150831-5.)