The text explores the ontological relationship between possibility and actuality within the framework of a process-oriented understanding of being. Drawing on the Aristotelian division of being into the potential and the actual, the author reinterprets these concepts through the lens of events and occurrences. It is argued that every true being must be understood as an integrated event rather than a static substrate that merely carries change. From this perspective, a being is simultaneously possible and actual at every moment of its existence. The author rejects the notion that reality consists of separate phases where some are merely potential and others actual; instead, the event is viewed as a dynamic whole in motion. A crucial distinction is made regarding the past: whatever has already occurred and become real immediately ceases to be actually real and becomes part of the past. This analysis provides profound insight into the temporality and ontological integrity of events, defining the nature of true being as a synthesis of possibility and actuality within a continuous process of becoming.
Možnost a skutečnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 8. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Možnost a skutečnost
Užijeme-li – aspoň zkusmo – Aristotelova dělení ,skutečností‘ (věcí) na možné a skutečné (a to dokonce podle „rodu“ – a Aristotelés to připouští, že „jsoucno“ může být obojí, možné i skutečné), a víme-li přitom, že každá skutečnost (věc, jsoucno) je děj, událostné dějství, pak musíme přijmout závěr, že vše, o čem máme za to, že je „jsoucí“ (tedy pravé jsoucno, pravá událost), je v jistém smyslu zároveň možné a zároveň skutečné, nebo přesněji (podle našeho způsobu), že zároveň „jest“ a zároveň „není“ (tj. „jest pouze v možnosti“). Ostatně to vyplývá z toho, že neuznáváme nic, co bychom mohli určovat jako nějaký substrát, který by se sám onoho událostného děje neúčastnil, ale stal by se jen (a není jasné, jakým způsobem) jeho „nositelem“. Je to tedy samo (pravé, tj. vnitřně integrované) jsoucno, které je v pohybu. A k tomu musíme ovšem dodat, že je v pohybu celé najednou, nikoli po částech, po etapách, vždy jen v té které aktuální fázi. A právě proto musíme odmítnout myšlenku, že by jen část měnícího se (pohybujícího se) jsoucna byla možná a jen část skutečná. Právě naopak: každé pravé jsoucno, tj. každá pravá událost již tím, že se děje, je v každém okamžiku (a tím spíš jako celek v čase) zároveň možná i skutečná. A navíc nesmíme do sféry aktuální uskutečněnosti započítávat i to, co už proběhlo, co se už stalo skutečným, neboť ono to přece okamžitě aktuálně skutečným být přestalo a stalo se to minulostí, něčím, co sice už skutečné bylo, ale pak hned pominulo.
(Písek, 150831-6.)