This text presents a critical re-evaluation of the traditional understanding of causality and the origins of being. Traditional perspectives locate causes in the past, an approach the author deems insufficient for explaining the emergence of the new. Analyzing Schleiermacher’s concept of "von woher des Daseins," the author argues that only relics of the past flow into the present, whereas everything truly new and vital originates from the future. The text emphasizes that existence and "Dasein" should not be perceived merely as consequences of past events, but as entities drawing their being from what is yet to come. Unless we abandon the traditional fixation on the past, the origin of existence appears to arise from "nothingness." The work proposes a future-oriented ontology where the source of being is viewed through activity and agency rather than a linear chain of objective causes. This shift fundamentally alters the understanding of time and the essence of human existence in its constant movement toward the future.
Počátky a příčiny
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 9. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Počátky a příčiny
Tradiční chápání příčinné souvislosti bylo spjato s tím, že každé jsoucno, každý děj atd. mají nějaké příčiny (nějakou příčinu), ale samy opět jsou příčinou dalších následků. Odtud domnění, že všechno má svou příčinu; ale tato příčina byla vždycky chápána jednak jako působící z minulosti (neboť sama už je minulá), jednak jako něco, na co lze ukázat (tedy jako něco předmětného). Proto otázka, odkud se bere to či ono jsoucno nebo ta či ona událost (proces atd.), mířila vždy do minulosti, a navíc k předmětné (zpředmětnělé) minulosti. Německé „von woher“ to vyslovuje ještě zřetelněji: něco přichází odněkud (z nějakého „někde“ – wo), tedy do tohoto „někde“ (wo), a přichází k nám, přesněji sem (her). Když tedy třeba Schleiermacher formuluje ,otázku‘ či spíše problém „von woher des Daseins“, vypadá to naprosto protismyslně (z diskuse s Honzou Kranátem u nás). Ve chvíli, kdy asi plně uvědomíme, že z minulosti „přicházejí“ do aktuální přítomnosti pouze relikty toho, co už minulo, zatímco vpravdě zakoušíme, že všechno nové přichází z budoucnosti – a sami sebe, tj. své „Dasein“, ale zejména svou „existenci“ chápeme vnímáme jako cosi nového, co tu dosud nebylo (a tedy ani ne-existovalo), musíme připustit nový význam onoho „odkud“ či „woher“ – totiž právě z budoucnosti. To, odkud vposledu všechno přichází, je tedy budoucnost; a tu si nesmíme plést s minulostí a nesmíme tedy říkat, že to v té budoucnosti „jest“ či dokonce že to tam „bylo“. Když se tedy tážeme po příčinách, netážeme se vlastně po počátcích, nýbrž pouze po zbytcích toho, co už pominulo, po reliktech toho, co už je pryč, zatímco to nové, to „živé“, to, díky čemu mohou ty relikty nějak přetrvávat (tj. díky reaktibilitě a především aktivitě, akceschopnosti toho nově „přicházejícího“) přichází – odkud?, „von woher“? Nepochybně z budoucnosti. A z budoucnosti „žije“ („jest tu“ jako živé) každé pravé jsoucno, každé ,Dasein. Na otázku „von woher des Daseins“ (nebo radikálněji: „von woher der Existenz“) je jen jedna odpověď, pokud nedokážeme opustit „tradici“: z ničeho, z nicoty, z toho, co není, z nejsoucího.
(Písek, 150913-1.)