This text explores the nature of possibilities through the prism of Emanuel Rádl's philosophical framework, distinguishing between probable possibilities and those that "ought to be." Probability is linked here to inertia and relics of the past, whereas a true philosophical approach requires a critical distance from the given state and a commitment to rectification. The central theme is the idea of "universal rectification" (všenáprava), which assumes that everything in existence deserves correction toward what is morally and ontologically desirable. The author reflects on the relationship between the inertia of the past and the active pursuit of fulfilling ideal possibilities. Furthermore, the text raises questions about the origin of possibilities that "ought not to be"—whether they result solely from decay and inertia or represent distinct temptations and perverse passions. Consequently, the philosopher is positioned as a critic and agent whose task is not only to prevent a decline toward the worst but primarily to actively realize what is right, despite its apparent improbability within conventional reality.
„Možnosti“, které „mají být“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 14. 9. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
„Možnosti“, které „mají být“
Jsou možnosti nanejvýš nepravděpodobné (a možná jsou ještě před nimi vyslovené resp. krajní „nemožnosti“), a pak jsou možnosti v různé míře pravděpodobné. A podle Rádla – námi aplikováno – jsou možnosti, které „mají být“, a možná – doplňujeme my – i možnosti, které „nemají být“ – kdo ví? Jak bychom mohli určit vztah mezi obojím rozdělením? To, co činí nějakou možnost spíše pravděpodobnou, bude asi záviset na jisté tuposti a hrubosti nějakých setrvačností, zbývajících jako relikty toho, co už bylo, ale pominulo. Budeme-li pravý filosofický vztah ke světu vidět v tom, že si všechno jsoucí (a cokoliv daného) zaslouží, aby bylo opravováno, pak je zřejmé, že filosof bude mít vůči tomu, co je dáno, vždycky určitý kvalifikovaný odstup, který ho pak povode nejen ke kritice jsoucího, ale také k jistým krokům, jejichž cílem je zabránit tomu či onomu sešupu (obratu) k nejhoršímu. Jeho hlavním zájmem ovšem bude naplňování resp. uskutečňování toho, co „má být“, tedy těch možností, které se stanou součástí pokusů o nápravu všeho (tedy „všenápravu“) – neboť napraveno má být vskutku „všechno“. – Specielním problémem pro nás ovšem bude, zda ono „všechno, co nemá být“, se uskutečňuje jen díky (či vinou) setrvačností reliktů toho, co už minulo. Jak to je s možnostmi, které „nemají být“ v silném slova smyslu, ale mohou být pro uskutečňování přece jen lákavé, třeba jako pokušení nebo jako zvrhlá vášeň ?
(Písek, 150914-2.)