This text offers a critical analysis of the widely used method of objectification in research, identifying its primary flaw as the isolation of the subject from its environment. The author argues that our tendency to abstract from the surroundings arises because both the observer and the observed reality share the same context, creating a false impression that the environment can be ignored. However, this abstraction leads to the neglect of the inherent uniqueness of every entity, which is as fundamental as its general characteristics. Every being possesses unrepeatable traits that make it singular. The fundamental failure of the objectifying approach lies in its attempt to grasp these unique features as static or general properties. The text emphasizes that uniqueness is not a fixed state; instead, it evolves uniquely and dynamically throughout the course of events. Consequently, objectification fails to capture the living, changing nature of singular realities.
Objekt a izolovanost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 9. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Objekt a izolovanost
Základní vadou jinak velmi efektivního způsobu „objektivizace“ zkoumané skutečnosti je její izolování od jejího prostředí (tj. od jiných skutečností kolem ní). Většinou to na první pohled nijak nevadí, protože to prostředí vůbec neopouštíme: jsme v něm sami stejně jako skutečnost zkoumaná a také téměř všechny blízké skutečnosti ze zmíněného prostředí. Právě protože některé stránky povahy prostředí jsou společné všem v něm obsažených skutečností, včetně té námi zkoumané a včetně nás, máme za to, že od prostředí můžeme odhlížet, „abstrahovat“. To však je pouze náš mylný dojem, protože to zároveň s sebou nese něco bytostně mylného, totiž že zcela přehlížíme jedinečnosti, které jsou skutečnostem stejně tak vlastní jako ony „obecné“ rysy. Každá skutečnost (každé jsoucno atd.) má vedle vlastností a rysů, jimiž se mnoha jiným skutečnostem podobá (nebo jimiž od jiných zjevně, „fenomenálně“ liší), ještě také zvláštní vlastnosti nebo rysy, jimiž se stává naprosto jedinou a neopakovatelnou. A některé z těchto vlastností jsou analogické, takže se můžeme pokusit je myšlenkově uchopit jako obecné. A tam se právě zejména projeví vadnost takového uchopení, které je „objektivizuje“, „zpředmětňuje“. Jde totiž o to, že jedinečnost není v průběhu události stálá, neměnná, nýbrž že se vždy také jedinečně proměňuje.
(Písek, 150921-1.)