The text examines the philosophical concept of "osvětí" (surrounding world or umwelt), defining it as the specific way an entity is situated within its environment. The central theme is the discrepancy between the environment as perceived by an external observer and the actual reality registered by the entity itself, based on its specific reactivity, thresholds, and internal filters. The author distinguishes between two epistemological approaches: the external accumulation of knowledge about an entity's surroundings and the attempt to understand the environment from the entity's internal perspective. This internal view may include elements that escape external observation entirely. Special emphasis is placed on the "osvětí" of living beings, which is characterized not as a collection of static objects but as a dynamic field of active relationships. These individual environments are not isolated units; they interpenetrate and overlap, forming complex ecological structures such as biotopes. The work concludes that understanding an entity requires acknowledging its unique subjective engagement with the world.
Osvětí obecně
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 10. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Osvětí obecně
Budeme „osvětí“ chápat velmi široce: každé pravé jsoucno je situováno v nějakém okolí, ale jeho skutečná „situovanost“ nemůže být plně vystižena pouze zvnějšku, neboť ne všechno, co my jako vnější pozorovatelé můžeme konstatovat jako takové „okolí“, je také registrováno (tj. je na to reagováno) samotným jsoucnem. Především musíme uvážit, že ono jsoucno má jisté meze své reaktibility (což znamená, že jeho reaktibilita má jednak jistý práh, jakož i jistý dosah např. co do vzdálenosti, ale navíc že může fungovat jakoby s jistým filtrem, tj. může mít třeba i záměrné mezery v tom, nač vůbec reaguje); ale musíme také uvážit to, jak dobře budeme posuzovat my ono zvenčí pozorovatelné okolí onoho jsoucna, tj. do jaké míry budeme mít pod svou vlastní kontrolou svůj přístup k onomu okolí. Může se totiž stát, že ono jsoucno, o něž nám jde, může reagovat i na leccos z toho, co my z pohledu vnějších pozorovatelů vůbec nezaznamenáme anebo jen velmi omezeně a nepřiměřeně. Už z toho je zřejmé, že náš přístup k rozpoznání povahy „osvětí“ může být především zásadně dvojí: buď budeme stále rozšiřovat své perspektivy a rozmnožovat znalosti všeho toho, čím je dané jsoucno obklopeno (tj. toho, co jsme my už rozpoznali a zhodnotili, což nemusí být „vše“), anebo že se budeme pokoušet nahlédnout ono osvětí jakoby „zevnitř“, tj. co nám je možno nahlédnout z hlediska onoho jsoucna samého (a to určitě nebude totožné se „vším“, co jsme mohli rozpoznat zvnějšku, ale může tam pochopitelně být leccos, co jsme my jako vnější pozorovatelé a posuzovatelé vůbec nevzali v úvahu, dokonce nač nám vůbec nepřišlo ani pomyslit). Zvláště důležité je připomenout, že třeba určitý živočich může reagovat nejen (nebo v některých případech vůbec nereagovat) na některé předměty (věci), které jsou jen tak postaveny nebo uloženy vedle sebe, ale aniž by na sebe nějak zvlášť reagovaly, zatímco na jiné „věci“, které se aktivně účastní nejrozmanitějších vzájemných vztahů (nebo jsou aspoň do kontaktu s nimi aktivně zatahovány a zapojovány), reagují výrazně vnímavěji či citlivěji. Osvětí živé bytosti je zkrátka nezbytně také jakoby „živé“, totiž oživené jak ze strany živé bytosti jako subjektu, tak ze strany dalších živých bytostí (které ovšem samy také vytvářejí své vlastní osvětí, takže různá a různě strukturovaná osvětí se jen částečně vzájemně překládají či spíš prostupují třeba v podobě nějakého biotopu apod.).
(Písek, 151007-1.)