This text explores the ontological concepts of presence and presencing of a true being. The author argues that being present in a situation is not a passive state but requires active intervention and engagement in the situation's formation and evolution. Presencing is described as a dynamic interaction where the being both reflects the influences of its environment and actively modifies its course. Furthermore, presencing is not merely self-presentation or self-assertion; it is the enactment of what ought to be. This teleological dimension suggests that the meaning of existence lies in bringing future-oriented possibilities and values into reality. The being’s activity is thus driven by a sense of purpose that transcends simple persistence. Ultimately, presence emerges as a consequence of multiple interactions where the individual being contributes to the ongoing realization of the world. The text highlights that the essence of being is found in its power to shape reality through meaningful action.
Přítomnění a přítomnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 2. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Přítomnění a přítomnost
Po celou dobu svého bytí je (pravé) jsoucno s to být ve své situaci v každé chvíli „přítomno“, tj. být „při tom“, jak se situace sama „formuje“ a „vyvíjí“. To ovšem není možné (ani myslitelné) tak, že by to bylo založeno na pouhém (pasivním) setrvávání uprostřed (natož vedle) situace, ale musí to být založeno na aktivním vztahu, přesněji na aktivním zasahování, intervenování v dané situaci a do dané situace; což zároveň znamená také jisté (spíše malé, ale někdy významné) pozměňování této situace, tedy jejího průběhu, jejího „vývoje“. Proto přítomnost určitého (pravého) jsoucna není jen výsledkem jeho přítomnění, nýbrž nese na sobě vždycky také stopy (nejen známky, ale přímo „následky“) působení situace, v níž k přítomnění dochází (neboť sama situace se děje, a to nikoli jako pouhý proces, nýbrž jako následek celé řady interakcí a tedy aktivit různého původu. Přítomnění nelze tedy chápat pouze jako sebeprezentace či sebeprosazování (pravého) jsoucna, nýbrž vždycky jako uvádění do života, do skutečnosti toho, co „má být“ (a co tu není nýbrž co přichází z budoucnosti vlastně mnohem víc a mnohem mocněji než sama „budost: aktivního jsoucna): „smysl“ vykonávání vlastního bytí spočívá zkrátka především v tom, co z toho, co „býti má“, je tímto výkonem spolu uskutečňováno a tím prosazováno do dané situace a tím do světa jsoucího skutečností.
(Písek, 140202-1.)