This text responds to a reflection by Pavel Kouba concerning the interpretation of "pure future" in the work of Jan Patočka and the author. The author clarifies his conception of the present as a dynamic field where novelty arriving from the future meets remnants of the past. While Patočka views pure future as a privilege of human existence, the author considers it the universal source of all that becomes. The text distinguishes between what truly "comes" into the present (the new) and what merely "remains" (relics of the past). Although the present is quantitatively dominated by elements from the past, the author argues that all such relics were once novelties originating from the future. Consequently, everything ultimately stems from the future, though not through direct transition alone. Finally, the author critiques the classical concept of causality for its tendency to prioritize past determination over the ontological primacy of the future. This reflection provides insight into temporal ontology and the interplay between novelty and continuity.
Přítomnost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 4. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Přítomnost
Pavel Kouba mi včera večer poslal e-mail, který jsem četl až dnes ráno. Píše tam, že Patočka chápe „ryzí budoucnost“ „jako privilegium a výzvu vlastní jen lidskému bytí“, zatímco já „jako zdroj, z něhož přichází vše“. Pokud jde o mne, přijal bych to jen po některých upřesněních: 1) do „přítomnosti“ nepřichází jen nové, ale také mnoho starého – to „staré“ ovšem nepřichází z budoucnosti, nýbrž z minulosti – jde vlastně o relikty toho, co kdysi (tj. v minulosti) bylo přítomné. Tehdy ovšem v tom přítomném také bylo mnohé z tehdejší minulosti, ale vedle toho a uprostřed toho všeho také leccos, co tehdy bylo nové. Z toho tehdy (tj. v minulosti) nového mohlo také něco „zůstat“ jako relikt, tj. nemuselo to všechno zaniknout (znicotnět, ztratit se do nicoty), ale mohlo po sobě zanechat také nějaké relikty. A pak se tyto relikty spolu s jinými, ještě staršími nebo i pozdějšími (relativně „novějšími“), dostávají do aktuální přítomnosti. Ale pak o nich nemůžeme říkat, že „přicházejí, nýbrž pouze, že „zůstávají“. Takže v „přítomnosti“ není jen to „nové“, ale ani jen to „staré“, nýbrž obojí. Protože však i veškeré „staré“ kdysi bylo „nové“, lze takto nivelizovaně a tedy zjednodušeně říci, že nakonec všechno vůbec pochází z budoucnosti, ovšem ne tak, že by se rovnou z budoucnosti stávalo „přítomností“. Samo slovo „přítomnost“ tedy můžeme plným právem vykládat tak, že v přítomnosti je vždy jak nové, tak zejména mnoho starého „při tom“; to staré ovšem vypadá tak, že „přichází“ z minulosti. A protože toho, co jakoby „přichází“ (správně: pozůstává) z minulosti je nesrovnatelně víc než toho aktuálně nového, byli někteří antičtí myslitelé přímo nadšeni objevem „kauzality“ (vlastně vadným, v některých směrech přímo zavádějícím „vynálezem“ konstrukce tak zvané „kauzality“).
(Písek, 140416-1.)