This text explores the relationship between reality and phenomena from a phenomenological perspective, while critically expanding its traditional anthropocentric scope. The author departs from the premise that we lack direct access to reality and must rely on how things appear to us, a process shaped by our attention and prior knowledge. A central argument is the extension of the concept of "appearing" beyond humans to all living beings and even to the realm of inanimate nature. The author posits that even atoms react to one another, implying a form of mutual appearance. This universal reactivity is presented as a fundamental force shaping the world, potentially more influential than the intrinsic nature of entities themselves. Furthermore, the text suggests that the true properties of basic elements, such as atoms, may only fully manifest within higher-level contexts like living organisms, where the grid of interaction is more refined than in purely chemical or technical settings. Ultimately, the essay calls for a broader understanding of phenomenology that encompasses all levels of existence.
Skutečnost a „jev“ (fenomén)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 16. 4. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Skutečnost a „jev“ (fenomén)
Od fenomenologie resp. fenomenologů jsem se naučit brát vážně to, že nemáme k tomu, co je opravdu „skutečné“, přímý přístup, nýbrž že jsme odkázáni na prostřednictví toho, jak se nám to opravdu „skutečné“ ukazuje a jeví. A zkušenost nám dosvědčuje, že někdy se nám něco „jeví“ lépe a detailněji, když o tom předem něco víc víme a když jsme schopni se na to soustředit tak, že si pozorně všímáme i něčeho zcela nenápadného, co se však může ukázat jak naprosto významné. (Kupř. při pozorování velmi vzdálených astronomických objektů, které vůbec nemůžeme spatřit pouhým okem.) Mám však výhrady k výhradnímu zájmu fenomenologického zkoumání o to, co se ukazuje a jeví nám lidem. Nejenom člověk, ale všechny živé bytosti reagují na své okolí, a to se jim proto také nějak ukazuje a jeví, i když nevíme jak (my ostatně přímo nevíme a nemůžeme vědět, tj. přímo nahlédnout, jak se něco jeví i našemu nejbližšímu sousedovi nebo příteli – musíme se s ním o tom nějak teprve domlouvat a domluvit). A není důvodu, proč si myslet, že ve světě tzv. neživých (správně před-živých) jsoucen je situace naprosto odlišná, tam že o „ukazování“ a „vyjevování“ nemůže být řeči. Dokonce i atomy na sebe nějak reagují, a to předpokládá, že se sobě navzájem také nějak ukazují či jeví. Právě proto je tak důležité pamatovat na všeobecnou reaktibilitu, která má možná větší vliv na to, jak svět vypadá, než může mít sama povaha základních jsoucen, od jejichž reaktibility stále příliš odhlížíme. Ostatně si musíme uvědomit, že vlastnosti třeba atomů určitého prvku nemůžeme poznávat jen prostřednictvím reaktibility jiných atomů, protože reaktibilita jednotlivých atomů je příliš hrubá, má (hrubý rastr“, jak říkával J.B.Kozák), nebo tak že má příliš vysoký „práh“. Takže třeba skutečné vlastnosti atomů určitého prvku můžeme rozpoznávat a zkoumat až na vyšších úrovních, kde se ty vlastnosti ukazují v kontextu určitých živých bytostí (horší, protože omezenější jsou výsledky, jde-li jen o kontext chemicko-technický resp. technologický, ale i tam se objevují vlastnosti, které nám původně mohou dlouho unikat).
(Písek, 140416-5.)