This text provides a critical reflection on the disappearance of life and living beings from the scientific worldview, expanding upon earlier discussions regarding the "world without man." The author traces the origins of this phenomenon back to ancient Greek philosophy, analyzing the shift from early thinkers to the Eleatics and Empedocles. While the archaic concept of nature (physis) was inherently linked to birth and growth, the Eleatics' denial of movement inadvertently excluded the possibility of life. Empedocles attempted to restore multiplicity through four elements and the forces of Love and Strife; however, he limited these forces to the mechanics of mixing and separating rather than the creation of life itself. The abstract concludes that even Aristotle's emphasis on motion as a transition from potentiality to actuality failed to fully reintegrate the phenomenon of life into the philosophical core. This historical trajectory established a long-standing tendency toward scientific reductionism that overlooks the living essence of the universe.
Svět bez života
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 7. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Svět bez života
Kdysi (1964) jsem pojmenoval jeden svůj článek jako „Svět bez člověka“; byla to tenkrát reakce na později ve světě proslavenou Kosíkovu „Dialektiku konkrétního“ a jeho kritiku toho, jak z vědeckého obrazu světa nějak vymizel člověk. Tu kritiku však zřejmě musíme rozšířit: z vědeckého obrazu světa mizí nejen člověk, ale vůbec živé bytosti a život. A počátky tohoto jevu musíme dokonce vidět už ve starověku, u některých z nejstarších řeckých filosofů. Zatímco sim ti docela nejstarší ještě připomínali, že arché musí být počátkem a zdrojem všeho, tedy také života, a nenapadlo je starému, předfilosofickému termínu fysis upírat významovou spjatost s rozením a růstem, eleaté ve svém popírání mnohosti a pohybu si nejspíš ani dost neuvědomovali, že tam, kde není pohybu, není a nemůže být ani nic živého. Empedoklés mnohost rehabilitoval a ovlivnil celá staletí svou čtveřicí světových prvků, a když si uvědomil, že jim chybí nejen život, ale i pohyb, přidal k nim dva zdroje pohybu, totiž Lásku a Svár, ale přiřkl jim pouze vytváření a rušení směsí, nikoli uvádění do života. Tradice se to pak pokusila jakoby napravit tím, že místo o „prvcích“ (stoicheia) mluvila o „živlech“, ale nenapravil to ani Aristotelés, který přisoudil pohybu velký význam jako zprostředkovateli přechodu z možnosti ve skutečnost.
(Písek, 140702-1.)