The text analyzes the concept of "self-forgetfulness" and challenges the common assumption that self-awareness is an original or default state. The author argues that awareness of the "ego" is not self-evident but requires reaching a specific level of conscious development. Truly speaking of "self-forgetfulness" is only possible if there is a decline from this advanced stage, leading to the displacement of self-awareness and a problematic identification with a "super-ego" or "non-ego." The text further explores the nature of "self-centeredness," particularly at pre-human levels, where external actions are interpreted solely in relation to the subject's own needs. Another interpretation suggests that forgetfulness relates to the subject as a real entity that precedes conscious awareness. In this view, the subject exists as a necessary prerequisite for experience but has not yet "come to consciousness." Ultimately, the document provides a philosophical inquiry into the nature of subjectivity, suggesting that self-awareness is a developmental milestone rather than an inherent property of the subject from the outset.
Sebezapomenutost
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 8. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Sebezapomenutost
Samo slovo „sebezapomenutost“ sugeruje, že vědět o sobě je cosi původního, co leda může být zapomenuto. To je ovšem předsudečné pojetí, neboť vědět o sobě, uvědomovat si své „já“, není nic samozřejmého, ale naopak že to vyžaduje dosažení určité úrovně rozvíjejícího se vědomí. O „sebezapomenutosti“ můžeme tedy popravdě hovořit jenom v tom případě, že došlo z této relativně vyspělé úrovně rozvoje vědomí k jakémusi úpadku, totiž k jakémusi vytlačení, vytěsnění „sebeuvědomenosti“ a tedy naopak k jakémusi poněkud problematického ztotožnění vlastního „já“ s nějakým „nad-já“ nebo dokonce (při onom zpředmětňování a zvěcňování) s nějakým „ne-já“. – Je tu ovšem ještě další záležitost: „vědomí sebe“ může mít zejména na předlidské úrovni povahu jakési „sebestřednosti“, kdy třeba u psa nebo u kočky apod. pozorujeme, že zvíře chápe (interpretuje) téměř vše, co jeho pán nebo paní dělá, jako směřující k němu samému a k nějaké jeho potřebě nebo chuti atd. – Ovšem je tu ještě jeden možný výklad, totiž že tu „zapomenutost“ nevztahujeme k předcházejícímu „vědomí sebe“, nýbrž k sobě jakožto subjektu, který s jakousi samozřejmostí předpokládáme jako „skutečný“ (kdo by si totiž jinak vůbec něco uvědomoval? – a kdo by pak eventuálně mohl něco zapomínat?), ale který ještě „nedošel uvědomění“.
(Písek, 140809-1.)