This text examines the nature of the subject, arguing that it is neither pure interiority nor a mere object, but rather a dynamic unity of non-objective and objective dimensions. The subject is understood as an inseparable bond between the internal and external aspects of an event, actively established and maintained through continuous activity. Subjectivity is not a separate component or a soul added to the body; instead, a living being is fundamentally and entirely a subject. This state of being is something that the individual creates, transforms, and sustains; should this activity fail, the subject as such dissolves. Drawing parallels with post-Kierkegaardian thought and Jaspers' terminology, the author posits that a being does not have existence or subjectivity as an additional attribute but rather becomes it. The body is treated as an integral part of the subject rather than an external shell, suggesting that any conceptual division of the being into parts is a mere abstraction that obscures the essential wholeness of the subject.
Subjekt – být subjektem
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 25. 8. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Subjekt – být subjektem
Subjekt není ryzí niternost (nepředmětnost), ale není a nemůže se stát ani pouhým objektem, a nemůže být za takový ani pokládán (považován), protože má „svou“ (tj. vlastní) předmětnou stránku. Subjekt tedy můžeme chápat jako jakousi nerozlučnou, neoddělitelnou spjatost vnitřní (nepředmětné) a vnější (předmětné) stránky události, které je dosahováno a která je udržována aktivně (tj. aktivitou, resp. jednotlivými akcemi). Ani nepředmětná, ani předmětná stránka (tj. ani nepředmětnost, ani předmětnost) události nemohou obstát samy o sobě: ve „světě“ nepředmětnosti by taková událost ztrácela kontury, ve „světě“ předmětnosti by se stala ničím, totiž ne-událostí – byla by to je myšlenková konstrukce (jako jí jsou čísla nebo geometrické atd. útvary). Tak např. nemůžeme říci, že živá bytost (nebo rovnou člověk) má svůj subjekt „v sobě“, ve svém „nitru“, nýbrž musíme to chápat tak, že je sama (a celá) subjektem, protože si svůj subjekt ustavuje, tvoří, přetváří a udržuje, upevňuje (nebo se jí rozpadá, přesněji: ona sama se jako subjekt rozpadá). Je tomu tak proto, že „subjekt“ není částí (ani součástí) živé bytosti, neboť bez subjektu přestává být živá bytostí živou bytostí, ba bytostí vůbec. I když můžeme v jiných souvislostech mluvit třeba o částech těla, musíme si vždy uvědomovat, že jde o myšlenkovou konstrukci – ty části nemůžeme oddělit, aniž by utrpěla bytost jako taková, ale je pak „jen“ ochuzená, pochroumaná, nedovyvinutá atd., nicméně může být (v některých případech) nadále subjektem. Pokud ovšem k takové deformaci těla nedojde, zůstává příslušná „část“ sou-částí nejen těla, ale bytosti jako takové, tj. jako subjektu. Subjekt není něčím, co je k tělu přidáno a co by mělo s tělem nějaké své vlastní vztahy a souvislosti (nejde tedy o žádnou podobnost s dlouho tradičně chápanou „duší“). (Poznámka: je to něco podobného, jako když říkáme, že subjekt, např. živá bytost nebo přímo člověk, je bytím, ale nemáme říkat – a zejména nesmíme myslit – že „bytí má“, jako by to bylo něco navíc, něco přidaného; podobně to je s „existencí“, zejména v novém, po-kierkegaardovském smyslu. Člověku jako „Dasein“ se za určitých okolností, resp. v určitých situacích nedostává „existence“ nějak navíc, užijeme-li Jaspersových termínů, ale stává se sám existencí, a to tak, jako se bytost stává bytím (event. jsoucí), nedostává se jí „bytí“ (event. jsoucnosti) nějak navíc.
(Písek, 140825-2.)