This text explores the distinct norms of philosophy compared to those of the rigorous sciences. While scientific research primarily validates itself through technical application or public enlightenment to prevent experts from becoming modern-day shamans, philosophy’s highest norm involves addressing laypeople or non-philosophers. The author contends that the problem of communicating with the non-philosophical public is fundamental to any genuine philosophy. High-level academic philosophy, typically conducted in specialized environments like universities, must continually descend into the public sphere. It is essential to transpose and transform complex philosophical findings into a form that resonates with common sense, though this does not imply adopting common prejudices. The text suggests that the main barrier to such communication is not a lack of natural capacity in the audience, but rather the presence of anti-philosophical mindsets such as scientism or positivism. Ultimately, philosophy fulfills its role by translating its insights into a language accessible to the broader public, ensuring its relevance beyond specialized academic circles.
[Oslovování „laiků“ jako norma pro filosofii]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 12. 9. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
[Oslovování „laiků“ jako norma pro filosofii]
Ve filosofii platí (a musí platit) poněkud odlišné „nejvyšší“ normy než ve vědách, zejména než v tzv. přísných vědách. Ovšemže nikoli proto, aby bylo možno ony „vědecké“ normy a „vědecká“ kritéria nějak oslabovat nebo relativizovat (natož zavrhovat), ale spíše proto, aby jim nebyla přiznávána ta „nejvyšší“, „vrcholná“, „absolutní“ platnost. To je ovšem zapotřebí vyložit podrobněji, nemá-li dojít k nedorozumění a k falešným závěrům (důsledkům). Jde totiž především o to, že výsledky vědeckého zkoumání a poznávání se většinou osvědčují až v „praktickém“ použití spíše technického rázu; pokud je třeba je zveřejňovat resp. sdělovat široké veřejnosti, jde o jakousi osvětovou práci (která se považuje za důležitou jako prostředek obrany před sklouznutí vědeckých odborníků, „koryfejů vědy“, do role a pozice jakýchsi novodobých šamanů, mágů či kouzelníků). Ve filosofii naproti tomu nikdy nejde jen o oslovování „odborníků“, a už vůbec ne přednostní oslovování jiných filosofů, nýbrž především o oslovování „laiků“, tedy ne-filosofů, ovšem poněkud zúženě rozpoznávaných jako „oslovitelných“, nejen jako „oslovenu být majících“. (Otázkou ovšem je, kdo vlastně není oslovitelný? Není to věc nějak „přírodně daná“, alespoň nikoli v naprosté většině, ale bývá to nejčastěji tam, kde se už hlavách lidí usadila „anti-filosofie“, např. pozitivismus a neopozitivismus, scientismus apod.) Problém oslovování ne-filosofů (nikoli anti-filosofů) je vlastně základním problémem každé opravdové filosofie. Veškerá „vysokofrekventní“ filosofie, která může být pochopitelně provozována jen v laboratorním prostředí resp. ve výzkumných ústavech a která by měla být „doma“ na vysokých školách, zejména na univerzitách, musí vždy znovu a dokonce pravidelně „sestupovat“ do veřejného prostoru (resp. do všech druhů veřejných prostorů) a transponovat a vlastně transformovat všechny své významné výsledky do podoby, která dává smysl i „selskému rozumu“ (i když to vůbec nemusí znamenat přejímání jakýchkoli předsudků tohoto obyčejného rozumu).
(Písek, 140912-1.)