This text addresses the complex challenge of defining the concept of thinking in response to critical feedback regarding a lack of terminological precision. Rather than providing a simplistic formal definition, the author draws upon Martin Heidegger’s seminal work "What Is Called Thinking?" and its central, provocative claim that humanity is not yet thinking and must first learn how to do so. The essay explores the inherent paradox of philosophical reflection: only through the active process of thinking can we begin to contemplate what thinking actually constitutes. Since thinking is a phenomenon that everyone recognizes through their own internal experience, the author questions whether it can ever be adequately captured as a formal object of study. A central concern is whether turning thinking into a subject of investigation inevitably reduces it to a mere object, thereby transforming it into non-thinking. Ultimately, the text argues that thinking resists traditional categorization because it remains the essential medium of all human awareness and consciousness.
Myšlení – co jest / Myšlení (a mysliti) / Mysliti – co to je
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 10. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Myšlení – co jest / Myšlení (a mysliti) / Mysliti – co to je
Naším problémem bude, jak odpovědět na nám adresovanou výtku, že jsme náležitě nevymezili, co chápeme pod slovem (slovesem) „mysliti“, případně substantivem „myšlení“. Rozhodně se nenecháme vyprovokovat k tomu, abychom se sami pokoušeli definovat, co to je „myšlení“. Vždyť tomu je už hodně přes 60 let, co jeden z největších myslitelů předcházejícího století proslovil sérii přednášek, nazvanou „Was heißt Denken?“ (Letos vyšla tiskem i česky, i když v opisech kolovala i v českém překladu už po mnoho let.) V podobě jakési základní či spodní melodie (jakéhosi „cantus firmus“) se tam opakuje upozorňování na povážlivou okolnost, že prý totiž dosud nemyslíme, ale že se to musíme začít učit. O myšlení totiž můžeme plným právem přece říci něco podobného, co velký myslitel starověku řekl o „člověku“, totiž že „myšlení je to, co každý zná a ví“, a to z vlastní zkušenosti. Co bychom tedy mohli říci, že je myšlení, kdybychom si je neuvědomovali, tj. kdybychom si své myšlení jaksi nezpřítomňovali ve svém vědomí, ve svém myšlení? Kdybychom opravdu „ještě nemysleli“, nemohli bychom ergo ani říci, co to je myšlení, protože bychom neměli, čím si to uvědomit, čím bychom to mohli „myslet“. A říci to přece nelze bez toho, že to myslíme – že to aspoň nějak myslíme. Jen myšlení může myslit na to (přemýšlet o tom), co to je myšlení. A znamená to opravdu nutně, že takovým myšlením toho, co to je myšlení, je nezbytně a výhradně to, že myšlení učiníme předmětem svého myšlení? A znamená to nutně, že své myšlení, o kterém chceme rozhodnout, co to vlastně je, redukujeme na pouhý „předmět“, a tedy na ne-myšlení?
(Písek, 141013-1.)