This text explores the ontological question regarding the meaning of the word 'is' and the nature of being. Drawing on Aristotle's observation that being is spoken of in many ways, the author critically evaluates attempts to define it within the philosophical tradition. The central focus is on establishing a consistent philosophical meaning for 'being' within the author's own conceptual framework. Two main possibilities are presented: either attributing being only to actual events that manifest in the world with an objective aspect, or extending it to the realm of pure non-objectivities. The author opts for the first possibility, identifying being with events, while proposing the term 'non-objective realities' for things outside this scope. This approach allows for the recognition of realities that do not 'exist' in the traditional sense, a distinction further illustrated by Emanuel Radl's differentiation between 'being' and 'validity' (what is versus what ought to be). The text thus examines the boundaries between existence, reality, and normativity.
Jsoucno „jest“ – co to znamená?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 10. 2014
- This is a part of the original document:
- 2014
Jsoucno „jest“ – co to znamená?
O jsoucnu mluvíme jako o „jsoucím“, tj. jako o tom, že „jest“ (nejen tedy „co jest“). Už Aristotelés věděl, že to znamená několik různých myšlenek či významů (Met K 3, 1060 : „O jsoucnu se však mluví v mnoha významech“, 0176, Kříž, str. 273); o různých významech slova „jest“ bylo mnoho uvažováno a bylo i mnohé napsáno. Některé významy můžeme předem vynechat či vyškrtnout ze seznamu důležitých, neboť jde jen o jisté jazykové zvyklosti. Různí autoři se pokoušejí blíže objasnit slovo „jsoucí“ vědomě jen pomocně, neboť panuje obecné přesvědčení, že přesná definice není možná; tak si počínají i autoři filosofických slovníků: „první a vše prostupující obecný znak skutečnosti“ (7233, s 203), atd. Nakonec se však musíme rozhodnout sami a musíme se také pokusit filosofický význam tohoto „jest“ upevnit a důsledně držet. Jak to vidím, mám vlastně jen dvojí možnost (v rámci dosavadní své osobní „tradice“): buď budu připisovat jsoucnost jen tomu, co se „vskutku“ či „opravdu“ děje, tedy události (událostem), které mají jak svou vnější tvářnost či podobu, s jakou se „ukazují“ či „jeví“ uprostřed světa skutečností (majících vždy také předmětnou stránku), anebo bude o „jsoucnosti“ mluvit i myslet ve světě ryzích nepředmětností. Protože by to bylo jednak krajně nezvyklé a zejména protože nemáme zatím potřebné myšlenkové prostředky, bude lépe zůstat u první možnosti a v případě ryzích nepředmětností (a všeho co s tím ve světě ryzích nepředmětností souvisí) budeme mluvit jen o nepředmětných skutečnostech. Pak ovšem budeme muset také připustit, že skutečná mohou být i nejsoucna (resp. to, co není, co není jsoucí). Rádl např. navrhoval (a sám uskutečňoval) rozlišení mezi jsoucností a platností, tj. mezi tím, co „jest“, a tím, co „platí“ (tedy za je závazné, co „má být“).
(Písek, 141019-2.)