This text provides a critical reflection on the concept of meaning in the work of Jan Patočka, specifically within his Heretical Essays. The author questions Patočka’s perspective, which treats meaning as the goal of a human "ascent." It is argued that meaning should not be viewed as a destination to be reached, but rather as a norm for human activity and a process of fulfilling non-objective "calls." Although Patočka recognizes that meaning cannot be mastered or captured as an object, he remains tied to the concept of "appropriating" meaning. This text revises such a view, suggesting that instead of attempting to grasp or appropriate meaning, one should pursue the path of acceptance. This approach leads to the correction of one’s own actions in light of what is "true" or "right." Meaning is thus not the result of an effort, but a regulative principle through which individuals respond to transcendent calls, allowing themselves to be guided by them without seeking to possess them.
Smysl – spění k němu
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 4. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Smysl – spění k němu
Patočka právě této obrácené perspektivě dost dobře nerozuměl, neboť mluví (Kacíř. eseje, 3. studie o smyslu dějin, Praha 2007, str. 68) např. o „výzvě a šanci člověka v jeho vzmachu za smyslem“: smysl není cílem, jehož má být (n+ějakým „vzmachem“) dosaženo, nýbrž normou toho či onoho dosahování, vůbec každého podnikání, každé aktivity. Ve všelikém lidském podnikání není cílem jakési dosažení smyslu, nýbrž uskutečňování a prosazování aspoň částečného smyslu naplňováním „výzev“ a uskutečňováním toho, k čemu nás tyto výzvy nepředmětně vyzývají (takže je „nemáme k dispozici“, ale směřujeme k jejich porozumění, nikoli uchopení ani k tomu, abychom se těch výzev nějak zmocnili ještě dříve, než se jimi začneme řídit a spravovat). Patočka sice ví, že nejde „o odkrytí smyslu, který nemůže být nikdy vyložen jako věc, nemůže být ovládnut, ohraničen, pozitivně zachycen a zvládnut“, a jde dokonce tak daleko, že „je člověk hotov rezignovat na bezprostřední danost smyslu a osvojovat si smysl jako cestu“ (obé dtto, 69), ale přece jen zůstává o toho termínu „osvojování“. My v tom cítíme – snad právem – stále ještě pokus o zachycení a uchopení, nikoli o přijetí a akceptaci, jehož výsledkem je korigování všeho „vlastního“ (i přivlastněného) ve smyslu toho, co je „tím pravým“.
(Písek, 130403-3.)