This paper addresses the complex problem of the so-called subject-object split (Subjekt-Objekt-Spaltung), critiquing this dualism as a mere appearance that is fundamentally impossible. The author argues that no subject can be truly separated from the world of objects, just as no object can exist in its own right without being related to a subject. The text explores the historical development of subjectivity, contrasting modern views with ancient Greek philosophy, where knowledge (epistémé) was rooted in a form of contemplation (theória) that treated the individual observer as replaceable and irrelevant to the perceived truth. Following the 'discovery' of the subject, it became clear that the earlier notion of direct perception of reality is no longer tenable. The study focuses on two primary areas: the mechanism by which a subject emerges and differentiates itself from the vast 'web of relationships' that constitutes reality, and the way in which this newly individuated subject re-establishes connections with its surrounding environment. Ultimately, the work challenges traditional philosophical dichotomies and positions the subject as an active, inseparable participant within the dynamic fabric of reality.
Subjekt uprostřed ‚skutečnosti‘
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 10. 4. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Subjekt uprostřed ‚skutečnosti‘
Známé heslo o rozpolcení skutečnosti na subjekt a objekt (Subjekt-Objekt-Spaltung) je zatíženo některými závažnými nejasnostmi a problémy. Takové „rozpolcení“ je totiž pouze zdánlivé, ve skutečnosti je nemožné. Není žádného subjektu, který by mohl být oddělen od objektu či objektů (pokud se subjekt nevyděluje sám), stejně tak jako není žádného objektu, který by obstál bez nějakého subjektu či subjektů (jakožto „objekt“). Až do té doby, ba přímo do té „chvíle“, kdy se „subjekt“ stal skutečným objevem, pro nějž nám chybělo nejen žádné „původní“, ale vůbec jakékoli jiné slovo, takže jsme masově zůstali při starém, byť nevyhovujícím termínu, se zdálo být něčím naprosto samozřejmým, že subjekt znamená subjektivitu, a tedy něco odlišného od skutečnosti. (Řekové vše „subjektivní“ řadili mezi doxa, zatímco epistémé byla postavena na theória, a jako takovéto „pouhé“ nazírání se obešla bez „subjektu“ nazírajícího – ten totiž mohl být kdykoli vyměněn, aniž by to mělo vliv na „nazřené“.) Jakmile byl objeven „subjekt“ a bylo to vše nutno znovu promyslit, ukázalo se nemožným nadále počítat s nějakým přímým nazíráním a bylo třeba se soustředit na dvojí: 1) jakým způsobem se subjekt vyděluje ze skutečnosti jakožto obrovského „přediva vztahů“, a 2) jak vlastně takový ze svého prostředí vydělený subjekt znovu navazuje kontakty se svým blízkým i vzdáleným okolím.
(Písek, 130410–1.)