This text offers a critical reflection on the concepts of 'immediacy' and 'givenness,' which serve as foundational pillars in both Anglo-Saxon and Continental philosophical traditions. The author tracks the evolution of these terms from Bergson's immediate data of consciousness to Husserl's concept of the lifeworld (Lebenswelt). The central argument challenges the assumption that anything can be 'given' to us in a truly immediate way, without our participation. Instead, it posits that all experience is necessarily mediated by our reactivity and the active role of consciousness, which co-constitutes the resulting phenomena. Things are understood as events that never manifest in their entirety but only through partial, present appearances. It is our thought and consciousness that must process these appearances to form a coherent whole. By rejecting the idea of passive reception, the paper emphasizes the subjective activity required to constitute reality and bridge the gap between partial appearance and the thing itself.
Bezprostřední (danost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 5. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Bezprostřední (danost)
Celá anglo-saská myšlenková tradice staví na předpokladu tzv. bezprostřední zkušenosti“ (immediate experience). Pod jejím vlivem však docházelo také k některým proměnám kontinentální tradice karteziánského racionalismu. Protože však slovo „zkušenost“ odkazovalo na prostředí příliš ,subjektivní‘, začalo se užívat slova „danost“ na místě oné „zkušenosti“. Nicméně koncept „bezprostřednosti“ zůstával zachován. První větší práce Bergsonova nese podtitul „Essai sur les données immédiates de la conscience“; a s „bezprostředností“ pracuje také Husserl, který chce vycházet s tzv. „přirozeného světa“ (Naturwelt, později Lebenswelt, Patočka překládá „světa našeho života“), který nám je údajně „bezprostředně dán“. Ve „skutečnosti“ nám nic bezprostředně „dáno“ není, tj. tak, že bychom na tom neměli vůbec žádný podíl. Takže všechno, co je nám nějak „dáno“, je už nutně zprostředkováno, a to nejen naší reaktibilitou (široce vzatou), ale především tím, jak „to“ ve svém vědomí resp. svým vědomím (ve svém myšlení resp. svým myšlením) dotváříme a vlastně vůbec spoluustavujeme. Ostatně: oč méně „bezprostřední“ je sama „věc“ (ukazující se skutečnost) než tzv. jev (fenomén)? Každá „pravá věc“ je „pravou událostí“, a ta se děje i ukazuje i bez nás, a to ve svých aktuálně přítomných podobách, tedy nikdy „celá“. Máme-li se k ní svým vědomím (a myšlením) vztáhnout jako k takové, tj. k ní „celé“, musíme ji mínit, myslit jako celou – a to možná jen tak že její „jev“ spoluustavíme, tedy že se jeho ustavení podílíme svými aktivitami. Věci se nám „dávají“ jen tak, že se prezentně ukazují; a my tyto jejich vždy aktuální „úkazy“ (ukázání se) můžeme – a vlastně musíme – nějak vědomím a myšlenkově zpracovat v to, čem,u pak říkám fenomén či jev.
(Písek, 130503-2.)