This text provides a critical reflection on a broader concept of human experience that extends far beyond the limits of mere sensory perception. The author points out that alongside common sensations, there are more complex forms of experience, such as those involving mathematical entities, religious feelings, or metaphysical insights into the nature of reality. The central focus of the discussion is a specific kind of experience—the experience of self or one's own "I." In this process, the individual assumes a paradoxical role as both the subject, which is the necessary condition for any experience, and the object under examination through reflection. By analyzing personal activities, the subject attempts to distinguish between external influences and the authentic traces of their own nature. The text emphasizes that the human "I" can never be fully reduced to a mere object, as the subject is inherently "non-objective" and its identity is not exhausted by its objective aspects. The experience of self thus reveals a profound asymmetry between the experienced world and the experiencing subject, which remains the non-objectifiable core of human existence.
Zkušenost „se sebou“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 8. 5. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Zkušenost „se sebou“
Tzv. zkušenost nemůžeme omezovat na zkušenost smyslovou (jak se to často děje), ale můžeme mít zkušenosti nejrůznější. Čísla např. nemůžeme „vnímat“ žádným smyslem, ale při výuce počítání (a později v matematice) postupně získáváme rozsáhlé zkušenosti. Ale poměrně často se můžeme setkat s termíny jako „náboženská zkušenost“ nebo dokonce „metafyzická zkušenost“, přičemž zřejmě nejde jenom o zkušenost s náboženstvím (eventuelně zbožností), ale dokonce s „Bohem“ nebo „božstvím“, ani o zkušenost s různými metafyzickými systémy, ale o zkušenost s metafyzickými „skutečnostmi“, tj. se skutečnostmi, které jsou různými metafyzikami tématizovány. Docela zvláštním druhem zkušenosti je však zkušenost se sebou, se svým „já“: tady jsem já jednak subjektem, bez něhož by k žádné zkušenosti nemohlo dojít, a zároveň (resp. nadto, vedle toho) právě přezkoumáváním vlastních činností, vlastní aktivity v reflexi musím rozlišovat, co z toho, co jsem udělal a vykonal, na sobě nese známky vnějších skutečností, které jsem svou činností ovlivnil a změnil, a naopak co na sobě nese stopy mého „já“, mého subjektu, tj. mé vlastní „povahy“. To nemusí vždycky a nutně znamenat, že tak získávám svou zkušeností se sebou jen povědomost o své předmětné, vnější stránce, eventuelně že sám sebe – ačkoli jsem subjekt tohoto zakoušení a poznávání – zakouším a poznávám sebe jako „předmět“, tedy „objekt“, přičemž ovšem „já“ jako objekt“ není nikdy celým „já“, neboť subjekt není pouhým objektem, tj. nevyčerpává se svou objektní stránkou. Právě když „sebe“ chápeme jako subjekt, míníme to tak, že v tomto případě zejména subjekt „já“ je přímo ex definitione „non- objekt“, „ne-předmět“.
(Písek, 130508-2.)