This text offers a critical reflection on Immanuel Kant's attempt to establish metaphysics as a science, as outlined in his Prolegomena. The author argues that this endeavor stems from a historical overvaluation of scientific methodology and a misconception of metaphysics as a specialized academic discipline. By analyzing the efforts of philosophers like Husserl to transform philosophy into a "rigorous science," the text identifies a fundamental error: the failure to distinguish between scientific structure and general intellectual rigor or systematic precision. The central thesis asserts that metaphysics, and philosophy in general, is not inferior to science but rather transcends it. Unlike the sciences, which aim to "possess" truth as property, philosophy is characterized by the love and pursuit of truth. Ultimately, the document defines metaphysics as a specific form of intellectual focus that prioritizes an authentic relationship with truth over the mere accumulation of scientific knowledge, suggesting that philosophy's value lies in its superior existential orientation and its refusal to be reduced to a professional expertise.
Metafyzika jako „věda“?
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 6. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Metafyzika jako „věda“?
Už to, že se Kant pokoušel uvažovat o metafyzice jakožto vědě (a že se dokonce rozhodl napsat „prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou“), svědčí nejen o tom, že (ostatně v duchu doby) přeceňoval vědu a vědeckost, ale také o tom, že „metafyziku“ chápal jako jeden z filosofických oborů, jako odbornost, jako speciální zaměření (jímž se – nota bene ! – nemusí nutně zabývat každý: „není zrovna nutné, aby každý studoval metafyziku“, 7024, s. 31; nebo 6062, s. 50). Zajisté; ale stejně tak platí, není zrovna nutné, aby každý, kdo metafyziku studuje (a chce studovat), musel usilovat o její „vědeckost“ resp. o tom, aby ji budoval jakožto „vědu“. Byla to svého druhu posedlost filosofů, mající kořeny v jistých komplexech, že chtěl metafyziku – nebo dokonce filosofii vůbec – pěstovat tak, aby z ní byla „skutečná věda“. (Viz např. Husserl.) Omyl tu spočívá v nejasnosti, přesněji v nerozlišování vědeckosti od myšlenkové náročnosti, preciznosti, soustavnosti apod. Proti vědě nelze stavět jen nevědeckost, diletování, zkrátka samé nedokonalosti, ale je třeba respektovat, že metafyzika – a vlastně filosofie vůbec, protože metafyzika je jen částí filosofie, jen jedním typem jejího myšlenkového soustředění a zaměření – je nikoli méně, nýbrž víc než kterákoli věda: chce pravdu milovat, řídit se jí – a ne ji vlastnit, „držet“ jako majetek.
(Písek, 130613-1.)