This text explores the metaphor of philosophizing as a journey, emphasizing the importance of the terrain in which intellectual movement occurs. The author notes that choosing a path—whether following established routes or exploring uncharted territory—requires a deep understanding of spatial and temporal contexts. He critiques the mechanical citation of historical predecessors, arguing that their insights must be made present and integrated into the current context to remain meaningful. Simply quoting authors based on shared topics or terminology is dismissed as absurd if it ignores the fundamental differences in their respective terrains. The core of philosophical labor lies in actuality and presence; ideas from the past must be translated into the thinker's immediate framework. Furthermore, the document rejects the pretense of objectivity that seeks to hide the subject, labeling such detachment as a profound absurdity. Ultimately, philosophizing is presented as an active, subjective engagement with the world where the thinker's position and the relevance of ideas are paramount.
Filosofování jako „cesta“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 6. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Filosofování jako „cesta“
Také ve filosofii je třeba brát na vědomí terén, po kterém se myšlenkově pohybujeme; a je důležité, jsou-li tam nějaké cesty, případně silnice či dálnice, nebo volíme-li směr dosud nezaznamenaný nebo aspoň neprobádaný, kde jsou jen stezky, anebo kde ani stezky nejsou (pokud víme). Je vždycky třeba předem uvážit, nemáme-li při cestě po takových stezkách, nebo dosud vůbec nezkoumaným (pokud víme) terénem, přece jen nějaké předchůdce. A je zřejmé, že takoví eventuelní (nejspíš zdánliví) předchůdci nám mnoho nepomohou, jsou-li nám časově dost vzdáleni – takoví totiž šli nepochybně jiným terénem. Podobnost určité cesty (ve smyslu cestování) nemusí mít vůbec žádnou nebo jen velmi malou směrodatnost (či jen smysluplnost) pro nás, kteří se ubíráme jiným terénem (a nejde jen o terén ve smyslu prostorovém, ale také časovém – a nepochybně ještě i jinak „strukturovaném“). (Sem by ovšem náležela aspoň malá poznámka o problematickém významu citování! Je absurdní citovat z nejrůznější orientovaných autorů jen proto, že jde o stejné téma nebo dokonce jen stejný termín!) Rozhodující je vždy současnost, aktuálnost: když je vhodné připomenout někoho jako předchůdce, je nutno jeho myšlenku „zpřítomnit“, tj. převést do aktuálního kontextu, tj. našeho, mého kontextu. Předstírání „objektivity“ tím, že subjekt se usilovně skrývá, je ta největší absurdnost.
(Písek, 130617-1.)