This text provides a detailed analysis of the relationship between philosophical speculation and the concrete individual, fundamentally challenging the common assumption that speculative thought operates exclusively within the realm of abstractions. Drawing on Kierkegaard’s insight that the essence of speculation is the ability to see the individual within the totality, the author links this perspective to the etymology of the word, derived from the Latin spectare (to see), which implies perceiving concrete particulars rather than mere universals. Although working with abstractions remains necessary in modern thought, the author critiques traditional objectifying conceptualization and advocates for its transcendence. Theoretically, the individual is defined as a sub-event that retains its inherent concreteness even when integrated into a broader super-event. This relationship is demonstrated through the example of a microorganism and its impact on a larger macro-organism. Ultimately, speculation is rehabilitated not as a pejorative detachment from reality, but as a vital tool for uncovering profound connections between concrete entities.
Spekulace a jednotlivé
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 7. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Spekulace a jednotlivé
Domněnka, že spekulace se pohybuje (či dokonce musí pohybovat) jen v abstrakcích, je hluboce mylná. Kierkegaard to dobře věděl, když si napsal (I A 111, 7.1.1836): „Při spekulování jde vlastně o to, vidět jednotlivé v celku.“ Naznačuje to ostatně už kořen slova, odvozeného od slovesa spectare: nemůžeme přece „vidět“ obecniny, ale pouze konkrétní jednotliviny. (Ovšem je třeba pamatovat, že latinské specula může znamenat také slabou naději, „jiskřičku naděje“ a že speculatio znamená nejen zkoumání či bádání, ale také slídění a vyzvídání.) Nicméně pracovat s abstrakcemi, tj. konec konců s pojmy (aspoň nedokonalými, dnes už to jinak ani nejde, a opravovat chyby tradiční zpředmětňující pojmovosti bude ještě dlouho trvat), je nejen nezbytné, ale často velmi užitečné (a bude ještě užitečnější, až si zvykneme na „lepší“ pojmovost, která nebude neúčelně paušalizovat „spekulativním“ převáděním – „transformací“ – všeho na „předměty“). Ostatně každé „vidění“ jednotlivého je (a bude) nevyhnutelně spojeno s „konstrukcí“ nejen intencionálních předmětů a potom i intencionálních ne-předmětů. Nemůžeme proti sobě stavět pouze konkrétní jednotlivinu a „rod“, nýbrž také konkrétní jednotlivinu jako subudálost, která je sice v onu superudálost integrována,, ale něco ze své původní „konkrétnosti“ (konkrescentnosti) si přesto ponechává a uchovává. Tak například vidět jednotlivý malý organismus (mikroba) v mikroskopu náleží k onomu spectare-hledění neméně než „vidět“ zanícenou ránu relativně mnohem většího organismu, i když jde nikoli o působení jednotlivého mikroorganismu, ale působením jeho značného namnožení. Že se při výkladu souvislosti mezi mikroorganismem a zanícením rány nějakého makroorganismu musíme uchylovat k „abstrakcím“, nelze popřít; ale stejně tak nelze popřít, že mikroorganismus je stejné konkrétum jako napadený makroorganismus. A obojí je třeba vskutku „vidět“, a dávat obojí do souvislosti při výkladu vzniku zánětu rozhodně není „spekulace“ v onom běžném pejorativním významu.
(Písek, 130721-2.)