This text explores the concept of finality (teleology), tracing its origins to Aristotle and Plato. The author analyzes the Aristotelian notion of the end or goal as a specific type of cause influencing processes directed toward it. However, the text offers a critique of this classical understanding, arguing that it suffers from a fundamental neglect of time and the dimension of the future. In the traditional view, the goal is often reduced to a past cause or an eternal archetype, turning movement into a mere imitation of what already exists. The author contends that a genuine understanding of teleology requires taking seriously the future as a realm of that which is not yet. Instead of focusing on repetition and imitation, the text emphasizes the emergence of the new. True finality should not be sought in past structures but in the attraction of future possibilities coming from the future. This shift in perspective moves beyond efficient causality to embrace creative emergence not strictly predetermined by the past.
Finalita (téličnost)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 8. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Finalita (téličnost)
Myšlenka finality (téličnosti) je původně řecká a byla snad poprvé myšlenkově dost zřetelně formulována Aristotelem, ovšemže žákem Platónovým : „konec“ resp. „cíl“ nějakého „pohybu“ (změny, procesu) je chápán jako zvláštní druh „příčiny“, působící na to, co předchází, totiž na onen pohyb (ke „konci-cíli“ směřující). Takže jde o určitou adaptaci Platónovy myšlenky „ideje“ jako pravzoru, který je vtiskován do „toku“ (plynutí) věcí (přesně: do „beztvarého toku“, viz Timaios). Jde o zvláštní myšlenku „zpětného působení“ do minulosti, přičemž ovšem to, co takto do minulosti působí (totiž onen „konec-cíl“), je čímsi jsoucím jakoby ještě dříve, než ke změně resp. „pohybu“ vůbec mohlo dojít (ergo vlastně něčím ještě „minulejším“). A toto „dříve“ nemohlo být chápáno leč jako minulé (tedy vlastně causa efficiens, tak to ostatně domýšleli pozdější myslitelé) – anebo po Platónově vzoru jako „praminulé“ resp. „věčné“, věčně neměnné. Z Aristotelova učení o „příčinách“ nakonec zůstala jen tzv. kauzalita (jen causa efficiens); nicméně nějaký návrat k finalitě v jeho pojetí, byť i po nezbytných úpravách, by neměl smysl, protože to by nejen neřešilo žádný problém kauzality (a těch je dost), nýbrž ještě by přidalo několik dalších. Vše souvisí s naprostým podceněním a takřka vytěsněním myšlenky resp. problému času a časovosti, a konkrétně s neschopností vzít vážně budoucnost jako doménu toho, co „ještě není“ (eventuelně nejsoucího vůbec). Aristotelés vzal vážně fenomén zacílenosti (zaměřenosti, spění k něčemu), ale nepodrobil náležité analýze (a průzkumu) otázku směřování tentativního, v němž pouhé napodobování či opakování má pouze pomocnou, instrumentální povahu, zatímco možnost odchylek a zdánlivých nepřesností je terénem emergence nového. Přitažlivost napodobování je nepochybná, ale nepředstavuje rozhodující sílu či tendenci; přitažlivost nového, tj. ještě nejsoucího, ale z budoucnosti teprve přicházejícího je sice méně nápadná, ale neméně nepochybná – jenom je zapotřebí jí věnovat náležitou pozornost (hlavně ji předem dogmaticky nevylučovat, neškrtat jako jen zdánlivou).
(Písek, 130826-1.