This text explores the presence of Truth (God) in history, defining Truth as pure non-objectivity. Truth is not statically present in history; rather, it manifests through its ongoing actualization as a non-objective challenge. Humans cannot conjure Truth at will but can serve as mediators or instruments for its application within reality. Consequently, any outcome of this application is inevitably marked by human limitations, rendering it temporary and partial. The author asserts that no realized thought, formulation, or historical event should be equated with the pure, non-objective Truth itself. Instead, these instances represent traces of Truth's specific arrival into particular situations through human commitment and action. Truth is never contained in history as a completed reality; it exists only as traces of its transformative coming, which remain open to later interpretation. This philosophical framework emphasizes that history is a field of human cooperation with a transcending challenge, where every historical manifestation is but a fallible reflection of an absolute that remains essentially beyond objective capture.
Přítomnost Pravdy (Boha) v dějinách
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 9. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Přítomnost Pravdy (Boha) v dějinách
Pravda jakožto ryzí nepředmětnost je v dějinách (ostatně jako ve skutečnosti vůbec) „přítomna“ pouze ve svém zpřítomňování, tj. jako přicházející jakožto výzva (nepředmětná): nejsme to my, kdo ji můžeme zpřítomňovat, ale můžeme se stát prostředníky (nástroji, průchozími subjekty, služebníky apod.) jejího uplatňování ve skutečnosti. To, co je pak výsledkem jejího uplatnění (s naší pomocí a naším prostřednictvím), je vždy nutně námi poznamenáno, takže to nikdy není plná uskutečněná pravda, ale může takto být uskutečněna (myšlena a formulována) někdy lépe a jindy hůře (a proto vždycky jen dočasně). Nic uskutečněného, a tedy ani nic myšleného a formulovaného (vysloveného) nemůže a nesmí být ztotožňováno s vlastní ryze nepředmětnou Pravdou, ale představuje tu lepší a jindy horší „stopu“ po ní a po jejím příchodu (po jejích příchodech) či lépe: po jejím adresném aktuálním přicházení do určité situace– a v tom smysl tedy i stopu v dějinách (pokud jde o uskutečňování naším myšlenkovým a pak i praktickým, spolu-pracujícím a pro Pravdu angažovaným nasazením). Takže závěrem: Pravda nikdy není v dějinách „obsažena“ jako uskutečněná, ale její příchody po sobě mohou (ovšem poznamenány tím či oním „subjektem“) zanechávat stopy, které lze interpretovat (třeba i po delší době).
(Písek, 130901-1.)