The text critically examines and redefines the concept of panpsychism within the history of philosophy. The author rejects the literal interpretation of panpsychism as universal ensoulment, labeling it untenable. Instead, the text traces the term back to John Toland and criticizes Cartesian dualism, arguing that its primary flaw lay in treating mind and matter as objective substances (res). The author proposes an alternative dualism based on two aspects—internal and external—of every "true reality." This interiority (nitro) should not be equated with a soul but understood as a non-objective aspect of an integrated event characterized by reactivity. The essay explores the historical evolution of this idea, from Leibniz’s monads and Hegel’s corrections to the modern understanding of the subject as a "non-object." By shifting away from the traditional view of the subject as a substratum, the author transforms panpsychism into a deeper ontology of the interiority of true beings.
Panpsychismus
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 2. 1. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Panpsychismus
Doslova vzato znamená toto slovo přesvědčení nebo učení o jakési všeobecné oduševnělosti všeho, veškeré skutečnosti. To je ovšem pojetí nedržitelné, a proto také vlastně neodpovídající tomu, co bývá za „panpsychismus“ označováno (nezřídka se záměrem určité pojetí degradovat až zesměšnit). Termín pochází od Johna Tolanda (1705), který se tak chtěl pokusit o překonání Descartova dualismu dvou substancí, res extensa a res cogitans. Chyba karteziánského dualismu však zdaleka nespočívá jen v tom, že náležitě neřešil komunikaci mezi oběma předpokládanými substancemi, ale zejména v tom, že obě substance jím byly myšleny jako „předměty“, „věci“ (res), tedy „předmětně“. Po mém soudu tato vada byla nejzávažnější a nebylo možno ji odstranit ani překonat tím, že se nějak zrušil dualismus. Jistý typ dualismu je třeba akceptovat, ba je zapotřebí z něho vyjít, ale nesmí to být dualita dvou entit, tj. vztahu mezi „body“ a „mind“, jak to dnes vidíme jako návrat k starým problémům, ale dualismus jiného typu. Jde o dualismus nikoli „substancí“, nýbrž jakýchsi dvou „stránek“, „aspektů“ každé „pravé skutečnosti“, tj. skutečnosti, která není pouhou hromadou, nýbrž že jednotou, sjednoceností, založenou a garantovanou z „nitra“. Nitro samo pak nesmíme ztotožňovat ani s duší, ani s nějakou „oduševnělostí“, nýbrž musíme je chápat jako nepředmětnou stránku každého „pravého jsoucna“ (a každé jsoucno dále chápat jako dění, a pravé jsoucno jako vnitřně integrované dění, které má svůj „počátek“, průběh a také svůj „konec“ v čase. Jestliže nebudeme trvat na tom, že „nitro“ či „niternost“ v tomto smyslu znamená nutně duši nebo oduševnělost, pak sice můžeme odmítnout termín „panpsychismus“, ale vlastně něco z tohoto pojetí zároveň zachovat tím, že přisoudíme každému „pravému jsoucnu“ niternost a schopnost reagovat, tedy reaktibilitu. „Nitro“ v tomto (našem) smyslu neznala ani antika, ani středověk (i když slovo zajisté existovalo); poprvé se „nitro“ úspěšně pokusil myšlenkově uchopit (pojmout) Leibniz, ale zatím jen tak, že krajním způsobem redukoval (až k „nule“) vnějšek (tj. vnější stránku svých monád). Nápravu provedl potom až Hegel. A zároveň s tím vším došlo k jakémusi převratu v chápání „subjektu“, který byl pojat jako „non-objekt“ par excellence (kat’ exochén) – zatímco až do té doby byl filosofický termín subiectum, podobně jako termín substratum, překladem řeckého hypokeimenon, doslovně vzato pak také substantia.
(Písek, 120102-1.)