This text presents a philosophical inquiry into the nature of intentionality, focusing on the critical distinction between "true" and "false" intentions. Utilizing a biblical reference from the prophet Zechariah regarding ritual fasting, the author questions the genuine target and authenticity of human actions. The core argument suggests that any deed—whether religious, secular, or profane—can be deceptive, potentially serving as a vehicle for self-deception even when performed with apparent sincerity. The analysis explores how the inherent symbolism of human activity can mask actual motives, creating a profound discrepancy between the perceived and the real direction of an act. The text highlights that intention is a primary site where both truth and falsehood manifest, reaching depths that challenge conventional understanding. Furthermore, it asserts that the question of truth should not be reduced to mere epistemology or the level of consciousness. instead, it represents a fundamental ontological challenge. By problematizing the authenticity of our relations to objects and ourselves, the reflection calls for a deeper, more critical understanding of the complexities underlying human purpose, sincerity, and existence.
Intence „pravá“ a „nepravá“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 18. 2. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Intence „pravá“ a „nepravá“
Intence (a intencionální vztah) jsou místem, kde se projevuje pravda, ale také nepravda, faleš. Nějaký čin nebo nějaká myšlenka se mohou k „něčemu“ (tj. ke svému předmětu či ne-přemětu) vztahovat pravým, ale také nepravým, podvodným způsobem. Jako prastarý příklad můžeme uvést jedno místo z proroka Zachariáše (kap. 7, verš 5). Je tu totiž zvláštním a mimořádně ostrým způsobem zpochybněn půst, rozumí se obřadní, rituální půst. Prorokovými ústy se táže Hospodin: když jste se postili, komu jste se vlastně postili? Nepostili jste se jen sami sobě? Vždyť i když jíte a pijete, děláte to pro sebe! Nejde tedy jenom o kritiku prázdných úkonů, kterými se má jen něco předstírat, ale v podezření je vlastně každý čin, každý úkon, protože jen zdánlivě může mířit k něčemu údajnému, zatímco se ve skutečnosti vztahuje někam docela jinam. Taková kritická problematizace platí přece nejen pro magické úkony, náboženské rituály, dokonce i světské, ale slavnostní obřady, ale také pro úkony zcela profánní, kde má být oklamán „ten druhý“, eventuelně „ten třetí“ (tedy člověk). Tak se to má v případech, kdy se něco podniká jen jakoby „na oko“, ale postihuje to nutně i takové případy, kdy to je míněno docela vážně (tzv. „opravdově“ resp. „upřímně“), ale kritickém,u pohledu se to vyjevuje jako sebepodvádění a sebeoklamání. Možná že tu je problematizována a podezřívána i sama symboličnost, která přece provází všechno naše jednání a všechny naše činy, které nikdy nejsou jen tím, čím se mají zdát, ba ani tím, čím se běžně a obvykle zdají, jakými jsou běžně (a zaběhaně) chápány. Až do jakých hloubek tu prorok vlastně jde ? – Mimořádně závažný je ovšem ten vůbec nejhlubší problém, totiž kde už začíná ten podivuhodný až úchvatný rozdíl a rozpor mezi „pravým“ a „nepravým“. Otázka „pravdy“ není a nemá (nesmí) být redukována na nějakou gnozeologii (noetiku), tedy na rovinu vědomí.
(Písek, 120218-1.)