Philosophy faces a fundamental paradox regarding its relationship with the "whole." A philosopher must maintain an orientation toward the whole, yet can only engage with it through limited, defined entities. The text distinguishes between "true wholes" with inherent integrity and "false wholes" whose totality is externally imposed. Paradoxically, philosophy itself constitutes such a false whole for the thinker. While philosophizing strives for wholeness, its core lies in continuous critical reflection that disrupts and challenges any previously achieved systemic integrity. Another central paradox involves the tension between the oneness of truth and the plurality of paths toward expressing it. A philosopher operates on the certainty of a single truth while acknowledging the many ways it can be approached and articulated. This process demands absolute individual responsibility; the philosopher must stand behind their thought without resorting to compromises. Ultimately, genuine philosophy is presented not as the construction of a closed system, but as a dynamic, self-critical process of constant re-evaluation.
Filosofie – její paradoxy
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 3. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Filosofie – její paradoxy
Filosofie (vlastně každý opravdový filosof) musí při všem svém intenzivním přemýšlení ustavičně pamatovat na „celek“ a na vztahy či souvislost s celkem, ale nikdy se nemůže vztahovat přímo k „celku“, tj. bez prostřednictví toho, že se vztahuje k něčemu omezenému a vymezenému, vydělenému z toho „celku“, tedy k jakýmsi „malým celkům“. A velmi zvláštní je i to, že na jedné straně musí pečlivě rozlišovat, jde-li o „pravé celky“, kdy jejich „celkovost“ musí brát na vědomí a respektovat ji, nebo pouze o „celky nepravé“, jejichž „celkovost“ jim není vlastní, nýbrž jen jakoby „propůjčená“ a také garantovaná jinými celky jakožto „vnějšími“ subjekty takové „nepravé“ celkovosti. A zcela mimořádným paradoxem každého opravdového filosofování je nutnost toho, že si filosofující musí uvědomovat, že takovým nepravým, dokonce velmi nepravým „celkem“ je pro něho sama filosofie a jeho vlastní filosofování. Ta „celkovost“ jeho filosofování je totiž nepředmětnou skutečností, „niternou“ potřebou či spíše nutným, povinným směřováním, závazkem, kterého nelze beztrestně nedbat. A přece je vytváření „systému“ nanejvýš problematické, pokud se stává hlavním cílem: filosofování je především ustavičně nové kritické prověřování toho, co jsme v myšlení udělali, aby se odhalily nejasnosti a rozpory. A čím je taková kritická, ba co nejkritičtější reflexe jiným, než ustavičně novým a vždy pokračováním nabourávání té dosavadní již dosažené „celkovosti“ či integrity filosofování? To souvisí s jiným velkým paradoxem, totiž že každé pořádné („pravé“) filosofování je hluboce „přesvědčeno“ či přesněji: vychází z jistoty, že pravda je jen jedna – a zároveň každý filosof si dříve nebo později uvědomuje, že těch cest v poznání a vyslovení této jediné pravdy je vždy mnoho a že se mezi nim velmi nesnadno rozlišuje, i když to je naprosto nezbytné (a „dělání kompromisů“ je zásadně nepřípustné, takže každý filosof musí za svou filosofii ručit ve všech bodech a ve všech směrech – nemůže se odvolávat na jiné jinak než pomocně a z nouze, že sám se nedokáže vyslovit lépe než někteří jiní).
(Písek, 120309-1.)