This text analyzes the semantic and philosophical connotations of the concept of "approach" and distinguishes it from the concept of a "meeting." The author emphasizes that approaching something implies a distance and coming from elsewhere, whereas a meeting requires reciprocity and a reaction from the other party. A central theme is the critique of applying the term "approach" to the realm of consciousness and thought. The intentional relationship of consciousness to an object is not a physical step or an approach in the spatial sense. While a conscious intention can initiate physical activity directed toward a goal, a strict distinction must be made between intention as a motive for action and the intentionality of consciousness itself, which points directly toward its object. Finally, the text proposes a specific type of "approach" that does not consist of the subject's activity but rather in an openness to what approaches us, particularly from an unobjectified future. This perspective shifts the traditional understanding of the subject as an active agent to one who remains receptive to forthcoming meanings.
„Přístup“ k něčemu
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 3. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
„Přístup“ k něčemu
Slovo „přístup“ má konotace, které v některých případech zavádějí a matou. Především je třeba si uvědomovat, že „přistoupit“ k něčemu lze jen v případě, že to máme (nějak) „před sebou“; jinak řečeno, že přistoupit lze k něčemu jen z distance, tedy v nějakém smyslu „odjinud“. V tom se zásadně „přistoupení“ liší od „setkání“; setkání ovšem implikuje přístup, neboť není možnost se s někým setkat, aniž bychom k němu přistoupili (jinak bychom se s ním nesetkali, nýbrž bychom ho minuli). Ovšem setkat se s někým znamená víc než k němu pouze přistoupit (přistoupit můžeme i k někomu mrtvému, eventuelně ztrativšímu vědomí, dokonce i k někomu, kdo o nás ani neví a kdo si nás nevšímá – to však není setkání, přinejmenším do té doby, dokud si on sám nás nevšimne, dokud na naše „přistoupení“ nezareaguje). – Ale jak je tomu v případě, že jde o „přístup“ vědomí, zvláště myšlenkový? Především si musíme náležitě uvědomit, že vědomí resp. myšlení jakožto aktivita (činnost) nikdy nemůže v pravém smyslu „přistoupit“ k tomu, čeho je vědomím resp. k čemu se myšlenkově vztahuje. Intencionální vztah (směřování) k něčemu je čímsi velmi odlišným od „přístupu“: především to není žádný „krok“, vykročení a tím i přistoupení k něčemu. Pochopitelně může být naše vědomé (záměrné) skutečné přistoupení k něčemu iniciováno příslušnou intencí, ale taková intence se stává motivem našeho „dělání“, naší tělesné (fyzické) „aktivity“, činnosti, práce, praxe, a musíme ji odlišit od intence vědomí, jež jakoby „přímo“ směřovalo ke svému cíli, „předmětu“. Musíme počítat také s takovým zvláštním „typem“ „přístupu“, v němž veškerá naše aktivita spočívá v tom, že se otevřeme něčemu, co přistupuje k nám (a zejména, když k nám „přistupuje“ z budoucnosti, tedy ještě nezpředmětněně).
(Písek, 120319-1.)