This text explores the fundamental nature of philosophy, asserting that its primary role is not to instruct or examine isolated facts, but to pose questions. The author argues that philosophical inquiry necessarily emerges from an existing context, which it subsequently problematizes. While philosophy is often perceived as inherently polemical or aggressive, this is frequently a misunderstanding arising from a defensive reaction by those who resist the process of questioning. A crucial characteristic of authentic philosophy is its reflexivity; it must critically examine its own assumptions and the direction of its inquiry, thereby avoiding dogmatism. Philosophy aims to prevent any concept from remaining in "absolute" isolation—meaning a state of being detached or untouchable. Consequently, genuine philosophizing takes the form of a conceptual experiment or a thought-based trial. By refusing to leave any aspect of reality in isolation and by accounting for its own claims, philosophy fulfills its mission of total critical engagement and intellectual openness.
Filosofie a „vědění“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 4. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Filosofie a „vědění“
Nejdůležitější, ba přímo základní funkcí filosofie (filosofování) není poučování, jak se máme vztahovat ke skutečnosti (eventuelně jednotlivým skutečnostem), ani zkoumání skutečností samých, ale kladení otázek. Ovšem takovou otázku můžeme položit pouze v nějaké souvislosti, do nějakého kontextu, který tu je k dispozici, tj. který jejímu položení nutně jakoby „předchází“ (řečeno předběžně), ale který je otázkou samou více nebo méně zproblematizován. Proto to často vypadá tak, že filosofie je nutně polemická, že vždycky proti něčemu útočí; je to však mylný dojem, který má svůj zdroj nikoli v tom, co podniká filosof, ale v tom, kdo si otázky nechce vůbec klást a brání se proti nim.
Ne každé tázání má dobrý smysl; některé otázky mohou vskutku vypadat dost nesmyslně (jakoby nedávají žádný smysl) nebo aspoň protismyslně (vzpírají se tomu, co za smysluplné běžně považujeme). Filosofie klade otázky tak, že se táže, ale protože každá otázka nutně také něco tvrdí, filosofie je vždy ochotna vydávat počet z toho, co tou kterou svou otázkou (tím kterým směrem svého tázání) vždy zároveň také jakoby tvrdí; Co je však hlavní: netrvá na tom dogmaticky. Netrvá na tom už proto, že při svém tázání nemůže a nesmí samu sebe, tj. své tázání a jeho zaměření prostě zapomínat a vynechávat. Filosofie musí vidět problémy všude, také na své straně, a musí se dotazovat také na předpoklady svých vlastních dotazů a svého šťouravého dotazování. Jen tak může plnit svou hlavní úlohu: na nic nezapomínat, nic neponechávat v jakési nedotknutelné oddělenosti ode všeho, nepřipustit nic „absolutního“ (absolutus = oddělený, izolovaný). Opravdové filosofování má vždycky povahu myšlenkového pokusu, myšlenkově prováděného experimentování.
(ze starších poznámek ad „méontologie“, 2011 [!!! dohledat přesné datum !!!]; s úpravami převedeno: Písek, 120403-1.)