This text critically examines the concept of eventual happening and rejects its simplification into a mere succession of current phases. The author argues that an event cannot be reduced to a linear sequence of present moments, as such an approach ignores the profound interconnectedness between phases that have not yet occurred and those that have already passed. The true essence of an event lies in the unity and community of all its phases, which hold together in a coherent whole throughout the entire duration of the happening. Each phase is present during its preparation and persists after its actualization within its pastness. The text distances itself from both the Eleatic denial of change and the Heraclitean emphasis on perpetual flux. Instead, it emphasizes that the identity of an event, much like the identity of a river, is not determined by material variability but by the ability to create and maintain specific structures. Consequently, the author proposes replacing the general term change with the more precise concept of eventual happening, which better captures the structural integrity of processes over time.
Dění událostné
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 21. 4. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Dění událostné
Je mi stále zřejmější, že událostné dění ve svém chápání chybně zjednodušujeme res. redukujeme na postupné střídání aktuálních fází, zajisté příslušně seřazených. Tím ovšem zcela odhlížíme nejen od toho, jak spolu jednotlivé aktuálně přítomné (zprvu ještě nenastalé, později již odeznělé fáze) souvisí, ale zejména od toho, jak každá taková aktuální fáze – opět aktuálně – souvisí s ostatními neaktuálními fázemi, tj. jak s těmi ještě nenastalými, tak s těmi, které už proběhly. Musíme jednou konečně nahlédnout, že událost se neděje postupně, nýbrž tím, jak se všechny její fáze ve svém dění, tj. ve svém přicházení a odcházení, navzájem drží ve společenství, v jednotě, bez níž by oné celkové události nikdy nebylo a být nemohlo. Zejména je třeba si náležitě uvědomovat, že každá z jednotlivých „fází“ události se děje po celou dobu příslušného událostného dění, tedy že se děje už tehdy, kdy se teprve připravuje ke své aktualizaci (a je součástí jeho budosti), ale na druhé straně stále ještě i tehdy, když už tou aktualizací prošla a stala se součástí „bylosti“ onoho událostního dění. Chybou a omylem tedy nebylo jen popření změny, jak je známe u Eleatů, ale také rigidní, ale příliš vágní důraz na „tečení“ všeho, jak je zdůrazňoval Hérakleitos. Dalo by se říci, že opravdu nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, pokud onu totožnost (identitu) řeky budeme redukovat na právě ty určité kapky (či molekuly) vody, jichž se nějak dotkneme, ale tak řeka tady přece jenom je, zachovává svůj tvar (byť nikoli neměnný) a tedy i jakousi svou totožnost (identitu). Ta všeobecná změna není totiž beztvará, nýbrž vytváří a zachovává určité tvary, určité struktury, a to nejen pro hledisko vnějšího pozorovatele. Ptrávě proto nemůže zůstávat u termínu „změna“, ale musíme mluvit o „událostech“ a o událostném dění.
(Písek, 120421-1.)