This text critically examines Plato's skeptical attitude toward the written expression of philosophical ideas. The author argues that Plato was mistaken in prioritizing the spoken word over written text as the ultimate form of philosophizing. The central argument posits that both spoken discourse and written text require a process of interpreting signs and symbols; therefore, there is no fundamental ontological difference between them. While the text acknowledges that live speech offers advantages such as non-verbal communication, gestures, and immediate feedback from an audience—all of which facilitate the pedagogical process—it questions whether these external factors are truly essential for the intrinsic understanding of a thought. The author challenges the notion that the spoken word is inherently a more secure or authentic carrier of truth than a written record. Ultimately, the work invites a reassessment of the relationship between the medium of communication and the quality of thought, emphasizing that understanding is a universal process independent of the mode of inscription.
Myšlenka a text
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 5. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Myšlenka a text
Proč mám za to, že se Platón mýlil, když sám vrchol filosofování viděl jako něco, co nelze svěřit psanému textu? Protože si vůbec neuvědomil, že myšlenka vyslovená, tj. vyjádřená zvuky, jimž je třeba porozumět, nemá ve skutečnosti žádnou podstatnou přednost před myšlenkou vyjádřenou znaky, písmeny, jimž je také zapotřebí porozumět. Rozdíl je pouze v tom, že jinak vnímáme mluvený, promlouvaný text než text pouze napsaný (nebo vytištěný): rozumět jazykovému projevu „živému“ se malé dítě učí mnohem dříve, než se může začít učit psát jednotlivé litery a zase je pak skládat při čtení. To ovšem zdaleka není všechno: při živém promlouvání stále intervenuje „řeč tělem“, tj. grimasy, postoj, gestikulace atd. Zejména však živý hlasový projev předpokládá živého posluchače, jakož i to, že takový posluchač rozmanitými způsoby dává najevo nebo alespoň prozrazuje (třeba nevolky), že rozumí a chápe, nebo že nerozumí, že ho to nezajímá či dokonce nudí apod. Avšak přece jen se musíme tázat: jsou tyto výhody živého slova (projevu) opravdu tak důležité pro náležité pochopení vysloveného (ať už tedy myšlenky vyslovené živě anebo v písemné či vytištěné formě)? Je myšlenka vyslovená hlasem nějak chráněnější nebo zabezpečenější oproti myšlence zakódované do psaných šifer?
(Písek, 120517-1.)