This reflection originates from Patočka’s assertion regarding philosophical life as a movement of "atelés energeia," whose end remains elusive. The author examines the nature of action emerging from within the subject, understood as a temporalizing event. The text contrasts the Aristotelian concept of activity with modern biological and logical concepts, specifically Jennings’ and Kozák’s "action at random." The central problem lies in whether philosophical activity can truly be aimless or incomplete. The author concludes that while philosophy, as an experimental discipline of thought, lacks a predetermined, fixed goal, it is directed toward a series of ongoing and non-definitive goals. The essential openness of philosophical inquiry toward the unknown cannot be reduced to mere randomness. Consequently, labeling this activity as "atelés" is seen as misleading, since philosophical action is complexly structured precisely through its constant movement toward that which has not yet been conceptually grasped. The text thus emphasizes the dynamic and creative nature of philosophical thinking.
„atelés energeia“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 6. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
„atelés energeia“
Patočka jednou (ještě před válkou, v r. 1937) napsal, že „filosofický život je pohyb, atelés energeia, jehož télos nám uniká“ (in: Péče o duši I, str. 104). Naší – širší, obecnější – otázkou je, jak je vůbec něco takového jako atelés energeia možné. Sám termín energeia (původně Aristotelův) poukazuje k něčemu, co vykoná nějaké dílo, ergon, ale nikoli působení zvenčí, nýbrž naopak zevnitř. Pro nás z toho ovšem vyplývají důsledky, po kterých u Aristotela není ani památky. Musíme tedy pracovat jakoby od počátku: o dělání, tj. aktivitě, jejíž původ musíme hledat „uvnitř“, můžeme zřejmě uvažovat (a mluvit) pouze za předpokladu, že uznáváme rozdíl mezi „vnitřním“ a „vnějším“. A protože v našem pojetí jakékoli „dělání“ zevnitř, tj. jakákoli akce (a aktivita), může (a musí) být aktivitou nějakého „subjektu“ (který chápeme jako jednotu, ale nikoli totožnost ani paralelitu) vnitřní a vnější stránky, přičemž subjekt je třeba chápat jako časující jsoucno, tedy událost(pravou událost), vzniká a staví se před nás základní problém, zda je vůbec možné, aby nějaká akce (dělání) subjektu jakožto pravé události, tj. jakožto celku, mohla být atelés, tedy nevztahovat se k nějakému konci=cíli. Kdysi počítal Jennings v biologii (a po něm v logice i J.B.Kozák ve své habilitační práci) s tím, čemu říkal ,action at random‘ (Kozák překládal ,akce nazdařbůh‘). Bylo by možno tuto myšlenku aplikovat dokonce i na filosofii? – Již samo položení této otázky ukazuje, že vše je složitější, než abychom se mohli pokoušet to analyzovat a interpretovat na příkladech z biologie; v tom vidím pozitivní stránku Kozákova pokusu reinterpretovat koncept Jenningsův tak, aby vyhovoval v logice. Aby vůbec bylo možno mluvit o akci“ je třeba nějaký „cíl“ předpokládat; nicméně právě proto, že filosofie je experimentální myšlenková disciplína, je zřejmé, že jedním z „cílů“ filosofického pokusu musí být něco, co ještě takto předem uchopeno být nemůže, tj. co nemůže být pojato jako nějaký předem daný cíl (jako tomu je u Aristotela). Přitom ovšem akce sama musí být strukturována nejen směrem k tomuto neznámému a předem (ovšem ani dodatečně) neuchopitelnému cíli, ale k celé řadě jiných „cílů“, cílů průběžných a nedefinitivních (tedy cílů „ne-konců). Označit tu jakousi bytostnou otevřenost vůči předem neuchopitelnému cíli jako v jistém směru „nahodilou“, „at random“, a už vůbec jako atelés, je nejen mylné, ale vysloveně zavádějící. (Takhle to dopadá, když se do aktuální úvahy zapojí nápad nebo myšlenka odjinud, aniž by se vše podrobilo důkladnému šetření, k čem tak přesně dochází.)
(Písek, 120607-1.)