The text explores the ontological relationship between transgression and change within the framework of event theory. The author distinguishes between mere transitivity and true transgression, which necessitates an event's capacity for self-performance and the crossing of its own boundaries toward other events. A central thesis is that transgression cannot be derived solely from an event's transience; rather, its source lies in 'non-being' or 'nothingness.' Just as a genuine event emerges from nothing, every authentic action and transgression must originate from this transcendent foundation. The author likens this process to the phenomenon of faith, characterized simultaneously as a 'gift' and a 'performance.' Transgression is thus viewed as an original capacity that facilitates the transformation of a virtual event into a 'real' one, establishing the event as a subject capable of active self-realization and returning to itself through self-distancing. This metaphysical approach redefines change as a fundamental movement rooted in the void.
Transgrese jako změna / Změna jako „transgrese“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 6. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Transgrese jako změna / Změna jako „transgrese“
Trangrese je schopna pouze taková událost, která je už předtím schopna sebevýkonu (tj. nejen výkonu svého bytí, ale návratu k sobě ze svého odstupu od sebe), tedy která je schopna nejen transience (transitivnosti), ale transgrese. Předpokladem této zdánlivě základní schopnosti pravé události je ovšem sebeustavení události jakožto subjektu, a protože předpokladem této proměny virtuální události v událost „reálnou“ je nejen její transience (transitivnost), ale také schopnost vykročení události ze sebe a překročení vlastních mezí směrem k jiným událostem a zase návratu k sobě, je tudíž právě transgrese v čemsi (v nějaké své složce) něčím původním, originérním, z pouhé transitivnosti neodvoditelným. Transgrese má proto v transienci (resp. ve schopností k ní) pouze jeden z předpokladů (možná přesněji: jednu z podmínek), ale nikoli základ ani zdroj, a tak musíme zdroj či „počátek“ transgrese připsat nikoliv události samé, nýbrž zřejmě jejímu „ne-bytí“ (a tím spíše „ne-jsoucnosti“). Jinak řečeno, základem transgrese musí být buď totéž nebo něco aspoň velmi přibližně podobného základu počátku (a základu) bytí události samé (a tím i předpokladu jejího aktivního sebevýkonu). Takže platí, že na počátku každé skutečné „akce“ není jen sám subjekt (jakožto dosud daný, rozumí se od chvíle, kdy si ho událost ustavila resp. kdy se sama stala subjektem), ale něco velmi blízkého a snad i podobného tomu, jak byla sama událost vyvolána k „bytí“. Dalo by se proto snad právem říci, že tak jako každá pravá událost vyvstává (emerguje, rodí se atd.) z „ničeho“, podobně z „ničeho“ začíná také každá její skutečná akce. A protože není žádné pravé transgrese bez akce či aktivity příslušné události, a každá taková akce nutně začíná jak v rámci události, tak mimo její rámec, totiž opět z „ničeho“, je třeba tu předpokládat něco podobného, co se pokoušíme přiblížit při výkladu „víry“ jakožto zároveň „daru“ a zároveň „výkonu“, totiž „dělání víry“ (jde o „víru dělající“, která však sama není a nemůže být pouhým výkonem dělání, výkonem jakékoli aktivity).
(Písek, 120617-2.)