This text examines the concept of orthogenesis and the nature of “authenticity” within the framework of Teilhard de Chardin’s thought. It defends orthogenesis against criticisms of theistic bias by framing it as a methodological question rather than a theological assumption. The author argues that “true origin” should not be perceived as rooted in the past or fixed existence, but rather in a normative “non-being” that exerts situational demands on the present. The future is thus viewed as non-empty, containing possibilities that are actualized through the activity of a subject. The subject’s role is central, as their actions are not mechanical but can be characterized as correct or erroneous. Such correctness depends on the subject’s receptivity to non-objective challenges, which are essential for true orthogenesis. Ultimately, the document suggests that understanding development requires a shift from seeing reality as merely “given” to recognizing the influence of the not-yet-realized future.
Orthogeneze a povaha „pravosti“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 8. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Orthogeneze a povaha „pravosti“
Teilhardovo pojetí ortogeneze bylo kritizováno, protože bylo podezíráno z theistického předsudku jakési předem rozvržené a naplánované „geneze“; ve skutečnosti tu nejde na prvním místě o předpoklady (a eventuelní předsudky, tedy ani o předpokládanou jsoucnost Boha), nýbrž o otázku myšlenkové metody a její přípustnosti v daném kontextu. „Pravý vznik“ (či „původ“ atd.) nemusíme nutně chápat tak, že tu „pravost“ vidíme zajištěnu něčím pevným a jsoucím (a tudíž de facto minulým), nýbrž že tu „pravost“ zcela zbavíme zátěže jakékoli jsoucnosti i danosti, ale že jinak a nově pochopíme jednak jako „ne-jsoucnost“, ale také jako situační „závaznost“, „normativnost“ ne-jsoucího pro určitý rozsah, toho, co se právě děje. To nás ovšem nutně vede k závěru, že tzv. budoucnost není prázdná a že se do ní nezapisuje jen to, co zbývá (jako relikt) z minulosti a eventuelně „aktivita“ nějakých subjektů (pokud ji akceptujeme – ovšem i to je problém, který je nutno vyjasnit, neboť odkud se bere tato „nová“ aktivita, neodvoditelná z minulosti?). Protože však tato ne-prázdná budoucnost je zvnějšku nepřístupná, neboť dosud zůstává neuskutečněná a tedy bez vnějšku (bez vnější stránky), můžeme na ni jen dodatečně usuzovat, a to až po jejím uskutečnění. Její uskutečnění se však děje v souvislosti a návaznosti na situaci, tedy i na tom, co právě „jest“, ale také na tom, co „zbylo“ jako relikt z toho, co už se stalo a co uplynulo. V tom, co „právě jest“ hraje základní úlohu příslušný subjekt, neboť právě v něm a skrze něho se „děje“ uskutečňování. Subjekt však není žádný automat, ale může být aktivní správně nebo chybně. A takové případné „chyby“ může dělat může se jich „dopouštět“) nejen v závislosti na nepřesném nebo vadném reagování na předmětné okolnosti, nýbrž také v důsledku nedostatečné „vnímavosti“ vůči nepředmětným „výzvám“, bez nichž o nějaké „ortogenezi“ nelze mluvit.
(Písek, 120803-1.)